Příběh Elišky (25): V 16 jí diagnostikovali rakovinu, dnes je z ní světoznámá ilustrátorka

Že by něco mohlo dopadnout špatně, na to Eliška Podzimková, jak se zdá, vůbec nevěří. Dělá si život takový, aby jí v něm bylo hezky. Kdybyste s ní prožili pár hodin, jako jsem měla to potěšení já, poznali byste holku (Eliška mi to označení snad promine, i když v pětadvaceti jistě ještě v pohodě „sedne“), která vás rozesměje a probudí ve vás pocit, že nikdy není správná chvíle cokoli vzdát… Ani kdyby šlo o tak závažnou věc, jakou je rakovina.

Vážně vás závažná diagnóza neranila? V šestnácti už člověk není nevědomé dítě, už leccos ví…

Byla jsem klasický pubertální mimoň. Měla jsem za sebou asi půl roku, kdy mi nebývalo dobře, měla jsem teploty, cítila se unavená a svědila mě kůže. Dostávala jsem antibiotika a rady, ať vyměníme prací prášek… Když to nezabíralo, konečně došlo na pořádná vyšetření a řekli mi, že musím na onkologii, vlastně jsem vůbec nevěděla, co to znamená.

Kdy vám došlo, že je to vážné?

Asi se musím zamyslet, jestli mi to vůbec během léčby došlo. Nikdy jsem svoji nemoc nebrala jako něco, co mě může zabít, ale jako horší chřipku, kterou budu léčit asi rok. Byly tam nepříjemné momenty – třeba když jsem se začala po chemoterapii dusit a zjistilo se, že jsem na nějakou její součást alergická… Ale musela jsem ji dostat znovu, protože to jinak nešlo.

Takových krizí muselo být jistě víc…

Měla jsem velkou výhodu, že jsem věkem patřila na dětské oddělení. Všichni vám tam mají snahu vysvětlit, co se ve vašem těle děje, jak bude probíhat léčba a co ji provází – tak, abyste rozuměli, ale aby vás to neděsilo. Jasně že tam byly i děti, které byly smutné, ustrašené – ale možná hlavně proto, že takoví byli jejich rodiče. Přiznávám, že jsem se takhle naladěným pacientům schválně vyhýbala, i proto jsem krizí moc neměla… No možná ještě ve chvíli, kdy jsem přišla o vlasy, to jsem si poplakala. Ale pak jsem se smířila s faktem, že budu plešoun, a bylo to. No a taky jsme sehnaly s mamkou správnou pankáčskou paruku. Hodně mi pomohli i spolužáci, kteří mě navštěvovali a pomohli mi s učením, takže jsem ve škole nezameškala a normálně pokračovala dál.

Mluvila jste o smutných a vyděšených rodičích. Jak to vzali ti vaši?

Museli si projít strašným obdobím, ale já vlastně ani nevím. Dodnes si o tom s mámou moc nepovídáme, je to pro ni asi stále trochu bolavé téma. Ale hodně nás to sblížilo – myslím celou rodinu i včetně babičky a dědy. Třeba babička, ta často volá a ptá se, jestli nejsem nemocná, jestli je mi dobře…

A dáváte na sebe víc pozor?

No… pozor na sebe asi nějak speciálně nedávám. Na druhou stranu se hlídám v tom, že když jsem unavená nebo nemocná, tak si jdu lehnout, nepřemáhám se. Nejsem a nebudu typ, který se nadopuje prášky a odejde do té „hrozně důležité práce, co nepočká“. Jestli mi nemoc něco fakt dala, tak jistotu, že žádná práce není důležitější než zdraví.

Když mluvíme o práci – na to, že je vám 25, už jste se jako ilustrátorka prosadila i ve světě. Pracovala jste v New Yorku, obsadila titulní stránku newyorského deníku Metro, spolupracovala s Jamie Oliverem… Řekla bych si, že vás svět pohltí a v Praze budete jen na návštěvě, ale vy jste tu zpátky… Znám spoustu lidí, co by pro práci v New Yorku „vraždili“!

Já taky a nebojte se, že mi hned neřekli, že jsem se zbláznila, pustit takovou práci snů. Asi je chápu, protože to nezažili. Byla jsem z toho města nadšená a možnost tam pracovat – to byl splněný sen. Ale pak tam jste měsíc, dva, půl roku, rok… Najednou si uvědomíte, že vás práce až tak nebaví, protože vám nedávají prostor na kreativitu, jen jste zavření v kanceláři – a to se mi nechtělo, ani když je v New Yorku…

A když se potkáváte s lidmi, tak jen pořád odpovídáte na otázky, odkud jste a jak se vám tam líbí, nikoho ale opravdu nezajímáte. Začala jsem být alergická na povrchnost a přetvářku vztahů tam. Je tedy logické, že mi začala chybět rodina a kamarádi, se kterými jsem vyrůstala… No a pak stačilo se vrátit domů na prázdniny a zamilovat se... Rozhodnutí bylo jasné a vrátila jsem se natrvalo. Chci žít tam, kde je mi to příjemné, a dělat práci, která mě bude bavit. Beru to také jako „následek“ nemoci. Nepřežívat, ale žít tak, aby se mi to líbilo – asi jsem sobec, ale mám to tak.

Kéž by byl takový přístup k životu sdělitelný, to bohužel není... Je něco, co můžete a chcete pro nemocné udělat – z pozice někoho, kdo si tím prošel?

Moc ráda bych, aby se o rakovině začalo mluvit jinak. Spolupracuji na projektu, který by měl prostřednictvím fotografií ukázat, že i vážně nemocné děti mohou být veselé, šťastné, blbnout. Že tahle diagnóza není konec světa, že to už častěji dopadne dobře než špatně. Při sdělování diagnózy už nepadne slovo rakovina, protože to je strašák a hned vás napadají samé špatné věci. Používají se termíny nádorové onemocnění nebo závažné onemocnění. A děti to vezmou tak, jak se jim to řekne a vysvětlí. Vím to z vlastní zkušenosti!

Díky vašemu optimismu to vypadá, že vám nemoc dokonce v něčem i pomohla…

Ve všem! Někdy se mi stává, že si skvěle rozumím s někým, kdo až postupem času řekne, že má stejnou zkušenost za sebou taky. Mám pocit, že se tím v hlavě něco přecvakne a najednou jsou důležité jiné věci, než si myslí ostatní.

Ovlivnila nemoc i to, že se živíte ilustracemi, grafikou?

V těch šestnácti jsem netušila, co bych ráda dělala. Studovala jsem sice gympl s rozšířenou výukou výtvarky, ale vyhraněná jsem nebyla. Ale asi jo, protože když jsem byla nemocná a nudila se, donesl táta domů grafický tablet. Padla jsem do toho, začalo mě bavit kombinovat fotky a grafiku. Vydrželo mi to i po dokončení gymplu a šla jsem do Písku na filmovou školu. Tam jsem už touhle technikou dělala filmy. Po první návštěvě v New Yorku jsem byla z toho města nadšená. Hledala jsem fotky, které mi ho připomínaly, a dokreslovala jsem je. Výsledek jsem dala na Instagram, kde ho vidělo pár desítek tisíc lidí, a už to jelo… Výsledkem byla spolupráce s Jamie Oliverem, posléze i nabídka práce na Filmové akademii v New Yorku. Teď jsem na volné noze a sama sobě pánem si pracuji na projektech, které mne fakt baví.

Možná jste už i od jiných lidí slyšeli, že jim nemoc dala nový pohled na svět, ale jestli to někomu uvěříte stoprocentně, pak je to právě Eliška. A důkazem je i její práce – i z ní je znát, že ji velmi baví. Tak se s námi na konec rozhovoru pojďte podívat do „světa podle Elišky“ – je plný fantazie a hravosti a dovolí vám se na známé věci podívat úplně jinak. Věříme, že vás také potěší.