Příběh Dominiky: Moje letní brigáda v Itálii? Peklo!

„Věděla jsem, že kdybych celé léto pracovala doma na Slovensku, tak si nevydělám skoro nic,“ začíná vyprávět svůj letní příběh studentka Dominika ze Slovenska, která právě dokončila střední školu. „Sestra před pěti lety trávila celé léto v Itálii, pracovala tam a byla spokojená. Tak jsem si říkala, že to dokážu taky. Pomohla mi všechno zařídit přesně tam, kde dříve pracovala. Navíc jsem tak ušetřila peníze za obvyklé zprostředkování agenturou, která často nebývá moc důvěryhodná. No, klaplo to, a já se těšila, jak strávím krásné prázdniny v Itálii, a ještě si něco vydělám.“

To, že Dominika nemluví ani nerozumí italsky, sama nepokládala za problém. „Umím anglicky, ale italsky vůbec. Měla jsem domluvenou práci na hotelovém baru a počítala jsem s tím, že právě angličtinu využiju nejvíc s hosty-cizinci. Pro jistotu jsem si ale s sebou vzala učebnici italštiny pro samouky a před odjezdem se naučila jen časovat sloveso být. Teď už vím, že jsem to hodně podcenila… V restauraci i za barem jsem na Slovensku pracovala dva roky, takže jsem ani trochu nepočítala, že by s tím mohl mít někdo problém.“

Když ale Dominka dorazila na místo vytoužených prázdnin a nastoupila do práce, hodně brzy přišlo kruté probuzení z lákavého italského snu. „První čtyři dny byly super. Je tu parta asi osmi číšníků a číšnic, se kterými se střídáme na baru. Jeden den jste za barem, druhý zase u stolů. Zezačátku mě chtěli všichni poznat a pomáhali mi. Byli milí, kamarádští, ale vlastně jen na oko. Pak se to totiž všechno najednou zlomilo, a já jsem teď zničehonic na místě neschopné holky, která nedokáže nic udělat správně.

Jelikož jsem ze všech služebně nejmladší, dávají mi to pořádně ,sežrat'. Hlavní šéf je fajn, ten se mnou nemá žádný problém, ale bývá tu jen občas. Zato jeho přímý podřízený mi už od začátku hází klacky pod nohy a nesnáší mě. Pořád mě pozoruje. Kdykoli třeba nesu tác s pitím a ohlédnu se, vidím, že se na mě dívá a kontroluje. Když umývám sklenice a utírám je, schválně stojí vedle mě, aby mě znervózněl a abych dělala chyby. A když se mu to nezdá, vrací mi je klidně několikrát na přemytí. Jednou mi řekl, že jsem jako mimino, které se musí všechno učit od začátku, a nejde mu to. Nereagovala jsem na to, nesmím, letěla bych a s prázdninami v Itálii bych se mohla rozloučit. Sama si spíš myslím, že má nějaké psychické problémy a že si je vylívá na mně. A že když něco nedělám přesně jako on, tak je to podle něj špatně.

Občas dojde i na větší naschvály. Když má ten ,prudič' práce hodně, a já svoji už hotovou, tak mi nadává, že nic nedělám a válím se. Když má svoji hotovou, a já jedu jako fretka, tak se mu to taky nelíbí a křičí na mě, že nestíhám. Vrchol je zatím to, že mi při roznášení pití řekne, že jsem pomalá. A když přidám, naschvál se mi staví do cesty, a potom mi vyčítá, že jsem do něj vrazila. Jindy mi zase vysvětluje, že musím zametat zleva doprava, a ne zprava doleva a dělá scény. Jednou jsem obsluhovala Slováky, a když něco chtěli, okomentoval to slovy ,co ta špína zase chce?!'. Nemůžu se ale příliš ozvat – protože bych ztratila práci a musela jet domů."

„Těžké to je i se spolubydlícími, se kterými pracuju a vlastně i sdílím pokoj. Když mají své nálady, tak se se mnou nechtějí ani bavit anglicky. Mám i trochu pocit, že se mě štítí. Po každém sprchování totiž dezinfikují celou koupelnu, po každém použití toalety zase leští záchod. Když u nás byla na návštěvě kamarádka z Venezuely, dostala jsem od spolubydlící ,kartáč', že u nás byl někdo cizí na záchodě. Až po nějakém čase jsem pochopila, že je to u nich asi zcela normální. Než jsem sem přijela, říkala jsem si, že ty řeči o jiné mentalitě a tak jsou hloupost. Teď jsem upřímně překvapená, jak moc se spousta věcí liší.

Moje spolubydlící, která je služebně starší, si zabrala na pokoji celou skříň, a já si nemám kam dát věci. Zkrátka proto, že si nepřeje, abychom měly oblečení v jedné skříni. A tak je musím mít vyskládané na kufru.

Překonat nátlak od šéfa v kombinaci s naprosto cizím prostředím, kde vlastně nikomu nerozumím a oni se mi ani nesnaží vyjít vstříc, pro mě není snadné. Nemám tu nikoho, komu bych se mohla svěřit a vypovídat se. Rodina je daleko a já hned při první ukázce toho, jak jsem samostatná, dostávám pořádnou facku přes obličej. Každý večer půl hodiny brečím sestře do telefonu jak malá holka. Naštěstí mě podporuje, a já bojuju dál.“

Autorka: Dominka L.

Stalo se vám také něco zajímavého? Podělte se s námi o svůj příběh na e-mailu pribeh@prozeny.cz, rádi ho zveřejníme!

A jaké jsou vaše vzpomínky na letní brigádu? Troufli byste si jet pracovat do zahraničí? Pustili byste své děti do ciziny, i když by je tam nečekala procházka růžovým sadem? Přidejte svůj názor do diskuse!