Článek
Alena přišla tragicky o dítě před pěti lety. Tehdy sedmiletá dcera zemřela při dopravní nehodě. Na chvíli, kdy jí to manžel oznámil, Alena v životě nezapomene.
„Sesypala jsem se, nechtěla jsem vyklidit dceřin pokoj, denně jsem chodila na hrob. Neobešlo se to bez odborníka a léků,“ vzpomíná na nejhorší období svého života Alena. Přiznává, že z tragédie se nevzpamatovala dodnes.
„Samozřejmě jsem měla myšlenky i na to, že půjdu za dcerou, že tady už mě nic nedrží,“ říká upřímně Alena. Nakonec vydržela. „Teď po pěti letech jsem schopná se o dceři bavit, aniž by mě srážely záchvaty zoufalství,“ přiznává Alena s tím, že s manželem se teď rozhodli pokusit se o další dítě. Mám ale strach, že se o něj budu přehnaně bát," přiznává Alena.
Bojíte se o svého potomka den co den, někdy si sami říkáte, že to přeháníte, děláte pro jeho bezpečí první poslední, ale nehoda nebo vážná nemoc všechny vaše opatření zhatí a váš život se v jediném okamžiku obrátí naruby. Nejednoho rodiče napadne, že jeho život bez dítěte už nemá smyl.
Někomu pomůže rodina
Každý je jiný, někdo se s tragédií dokáže poprat sám jen s oporou nejbližších, jiný na to ale sílu nenajde. „Je to velmi individuální a záleží to na mnoha okolnostech. Pro někoho může být velkou podporou odborná pomoc, ale mezi rodiči je i mnoho těch, kteří to zvládli bez odborníků, s pomocí svých nejbližších či lidí, které potkala podobná událost,“ popisuje předsedkyně sdružení Dlouhá cesta Martina Hráská.
Někdy opravdu pomůže odborník. Jindy třeba kontakt s někým, kdo prožil podobnou situaciFoto: Thinkstock
Sdružení Dlouhá cesta vznikl před devíti lety z iniciativy maminek, které smrt dítěte potkala. Společně bojují s nepřízní osudu. A právě sdílení neštěstí může některým rodičům pomoci více než konzultace s psychologem.
„Ve sdružení Dlouhá cesta pracují v rámci projektu Nejste sami dobrovolníci – pozůstalí rodiče – a ti mohou být velkou podporou pro ostatní. Vidět a slyšet někoho, kdo prožil stejnou tragédii a dokáže žít dál, je mnohdy velmi úlevné,“ potvrzuje Martina Hráská.
Pomoc hledejte preventivně
Jak ale poznáte, že sami situaci nezvládnete? „Není od věci vyhledat odbornou pomoc preventivně. Každý reaguje na stres jinak. Někdo je zasažený hned, někdo funguje dobře, ale šok přijde se zpožděním.
Může se projevit posttraumatická stresová porucha nebo depresivní stavy,“ podotýká psycholog z ambulance Psychoterapie Anděl Jan Kulhánek. Jakmile přijdou myšlenky na sebevraždu, trvalá nespavost nebo odmítání potravy, je třeba vydat se za odborníkem okamžitě.
Někomu po takové tragédii pomůže čas, někdo se ponoří do práce a jiný si pořídí další dítě. „Je to řešení, ale chce to trochu odstup, aby dítě nepřišlo do truchlící rodiny. Ale je důležité, aby to tak cítili oba partneři, pak bych se tomu nebránil,“ říká Jan Kulhánek.
Vzchopit se vyžaduje čas. A na ten nevyzrajete. Uspěchání se může odrazit na velmi vážných psychických problémech mnohem pozdějiFoto: Thinkstock
Klidně vyjádřete lítost
Možná máte rodinu, která přišla o dítě, ve své blízkosti. Neobracejte se k ní zády jen proto, že nevíte, jak komunikovat. „Záleží na tom, jak blízký máte k rodičům vztah. Žádný zaručeně správný návod ale stejně není.
Důležité je nebát se vyjádřit lítost, třeba i bezradnost ve snaze pomoci. Zeptat se přímo, jestli můžete pomoci v nějakých praktických záležitostech, ale zároveň nic nevnucovat a nepřesvědčovat. Když je třeba, být nablízku, mít čas pomoci. Nezlobit se, když se vaše snaha nesetká s odezvou. Být trpělivý,“ radí Martina Hráská.
Zemřelo vám dítě a nedokážete to sami zvládnout? Obraťte se na psychologa nebo vyhledejte rodiče, které potkalo to samé.
