Přes 20 let na opuštěném ostrově? Poustevník si to užívá!

Pandemie koronaviru zasáhla v podstatě celý svět a změnila životy všem. Najednou jsme se ocitli v karanténě, s minimem sociálního kontaktu, bez možnosti většiny volnočasových aktivit a zábavy. Pro Davida Glasheena se ale nezměnilo nic. Jako poustevník totiž žije už od roku 1997, kdy se odstěhoval na Restoration Island poblíž severního pobřeží Austrálie, jehož třetinu se mu podařilo pronajmout (zbytek ostrova je národní přírodní park).

David býval úspěšný těžební magnát, vydělal obrovské jmění a v Sydney žil rušný obchodní život, měl ženu a dvě děti. Ale osudný se mu stal celosvětový burzovní krach v roce 1987, takzvané černé úterý, jak tento den v Austrálii nazývají (z důvodu časového posunu, na newyorské burze se o této krizi hovoří jako o černém pondělí). Přišel o peníze a banka mu zabavila veškerý majetek. Netrvalo dlouho a opustila ho i manželka.

Chvíli se snažil znovu zapojit do obchodního života, ale nedařilo se mu to. Proto se v roce 1997 rozhodl se svou tehdejší přítelkyní Denise odstěhovat na ostrov. „Měl jsem jen kufr, v něm tři trička, dvoje šortky, plavky, pár knih, zubní pastu a kartáček, sklenici chilli koření a pochodeň,“ vzpomíná David. Když ale Denise porodila dítě, opustila ostrov s tím, že tento způsob života není pro novorozeně bezpečný.

Od té doby žije na ostrově sám, společnost mu dělají jen dvě plastové figuríny, které pojmenoval Miranda a Phyllis, jeho milovaný dingo Zeddi a pár dalších zvířat. Chtěl si najít i přítelkyni, tak v roce 2008 zkoušel štěstí přes internetové seznamky, ale doposud se mu to nepodařilo.

Přesto tvrdí, že má vše, co potřebuje. Žije ve zrekonstruované základně z druhé světové války, kde má díky solárním panelům přístup k internetu. Vlastní mobilní telefon a malou loď, aby v případě nouze mohl na pevninu. Většinou tam ale vyrazí jen jednou za rok, aby si doplnil zásoby trvanlivých potravin a hygienických potřeb, jako je mýdlo, zubní pasta, toaletní papír.

Vše ostatní mu dává ostrov. Shromažďuje dešťovou vodu a také vodu z povodí, které je v kopcovité části ostrova. S jídlem je to prý ještě snazší, oceán mu poskytuje vše potřebné, proto je jeho nejdůležitějším vybavením to rybářské. Na ostrově rostou také banány, kokosové ořechy, kapary, švestky wongai a keřové třešně. David si zakládá na své ovocné a zeleninové zahrádce a vaří i vlastní pivo. Řadu z těchto věcí směňuje s projíždějícími rybáři.

Že by ale nepromluvil s živou duší, to se říct nedá. Kromě rybářů, s nimiž obchoduje, občas přijímá i návštěvy. Vybudoval dokonce jakýsi provizorní bar, v němž neustále udržuje zásobu základních lihovin a vína. Ani s nudou prý nebojuje. Miluje knihy, a tak hodně čte. Také má pár klasických deskových her a přiznává, že má na ostrově i televizi se základní nabídkou programů.

Zní to jako prima dobrodružství, ale každá mince má dvě strany. Když byl na začátku 90. let David poprvé na ostrově Resto, jak mu zdrobněle říká, zamiloval se do něj na první pohled. „Hned jsem věděl, že je to místo, kde bych mohl být šťastný. A nesnesl jsem představu, že by se z něj mohlo stát hřiště pro bohaté muže,“ vypráví.

Proto si ostrov od australské vlády pronajal, přičemž jednou z podmínek bylo, že tam vybuduje rybářská zařízení a turistické ubytování v hodnotě alespoň 131 000 liber (v přepočtu asi 4 miliony korun). To se mu ale nepovedlo, proto stanul před soudem a za nedodržení podmínek mu byla v roce 2012 ukončena smlouva o pronájmu třetiny ostrova. „Vlastně jsem teď takový squater ve vlastním domově. Zůstávám na ostrově, ale můžou mě kdykoli vystěhovat,“ říká David.

Jeho snem je, aby se ostrov jednou stal léčivým a inspirativním místem, o nějž se budou starat i potomci domorodého kmenu Pakadji, kteří jsou původními vlastníky této země. Doufá i v to, že v jeho odkazu budou jednou pokračovat jeho potomci.

Někdo si vystačí sám, jiný na to ale není stavěný a ke štěstí potřebuje společnost. Co když vás ale přepadne Osamělost: Tohle jsou 4 způsoby, jak ji překonat