Před 25 lety zemřel Josef Kemr (†72), muž mnoha paradoxů

Před čtvrt stoletím zemřel jeden z nejlepších českých herců Josef Kemr. Byl hercem od hlavy až k patě, ale nespoléhal jen na talent – o jeho pracovitosti nebylo pochyb a neznal odpočinek. Ač si ho většina z nás vybaví jako nezapomenutelného dědu Komárka ve filmu Na samotě u lesa (1976) a v legendárním seriálu Chalupáři (1975), jeho herecký rejstřík obsahuje stovky filmových, divadelních i televizních rolí. Cenu Thálie za celoživotní mistrovství si právem zasloužil.

Jako byl jedinečný jeho herecký projev, byl jedinečný i on sám. Proslulá byla například jeho nezištnost – Národnímu divadlu daroval čtvrt kilogramu zlata, ze kterého nechal vyrobit pozlacené šrouby a matky, a pak je vlastnoručně zamontoval do krovů rekonstruované scény. A když nehrál nebo netočil, jezdil opravovat kapličky a boží muka v okolí Prahy.

Na některé mohl působit díky neupravenému vzhledu a charakteristickému hlasu jako podivín. Co studoval místo herectví, proč se zlobil na Hrušínského a proč s sebou nosil volant?

Josef Kemr se narodil do rodiny švadleny a ševce. Otec ho od malička vedl k umění a po něm zdědil i hudební talent. Snil o hereckém povolání a s bratrem Ludvíkem už jako malý chlapec vystupoval ve Vinohradském divadle. Když mu bylo patnáct, natočil svůj první film Lízin let do nebe (1937). Tady poznal i Rudolfa Hrušínského (†73) a stali se (téměř) celoživotními přáteli.

Rodiče ale chtěli, aby měl školu a pořádné povolání. Josífek tedy vystudoval obchodní akademii a zkoušel se živit jako prodavač, číšník nebo elektromontér. Ale k herectví ho to táhlo a v době okupace utekl k divadlu. Ve dvaceti letech vstoupil do kočovné divadelní společnosti Anny Červíčkové-Budínské, babičky Rudolfa Hrušínského. Následovala další divadla a nakonec zakotvil ve Zlaté kapličce — Národnímu divadlu zůstal věrný až do konce života.

Ač byl sám silně věřící a zarytý antikomunista, vzal si za manželku levicově smýšlející herečku Evu Foustkovou (†66). Přesto spolu byli velmi šťastní. Až do její náhlé smrti, se kterou se těžko smiřoval. Navzdory víře se přidal ke skupině spiritistů, kteří pomocí média mluvili s nebožtíky a díky tomu se s ní takto posmrtně „rozloučil“ a našel klid.

S Marikou Skopalovou (74), která s ním hrála v Národním divadle, se neoženil, ale velmi ji ctil. Když ji Rudolf Hrušínský jednou plácl po zadku, dotklo se ho to natolik, že kamarádovi jednu vlepil a škrtnul ho ze života.

Ani s jednou z žen neměl děti, ale vychovával dvě nevlastní. Nakonec se ukázalo, že jedno dítě zřejmě přece jen zplodil – mluví se o nemanželském synovi Vladimírovi (65), který je herci nepřehlédnutelně podobný.

Vůči komunistickému režimu cítil odpor a dával jej, i když umírněně, najevo. V roce 1968 však vystoupil ostře proti okupaci, později rázně odmítl převzít titul Zasloužilý umělec.

V roce 1989 podepsal petici Několik vět, otevřeně se zastal Václava Havla (†75) a vystoupil na manifestaci Občanského fóra na Letné. V angažovanosti šel ještě dál – ve svém proslulém trabantu jezdil po továrnách a přesvědčoval dělníky, že revoluce je nevyhnutelná. Od svého vozu prý ztratil klíče a motor startoval „alternativním“ způsobem. A aby mu jej nikdo nezcizil, bral s sebou všude volant.

Když došla komunistům se svérázným Kemrem trpělivost, dali mu stopku. A pak bylo na režisérech, aby si ho do rolí prosadili. To se povedlo Jiřímu Menzelovi (81), který na to šel fikaně – souhlasil, že roli dědy Komárka přeobsadí, pokud mu dají tip na herce podobného věku, který umí kosit trávu a hrát na violu... Překvapivě se takový nenašel a v roce 1976 byla Kemrova hvězda definitivně na světě!

Nejlépe mu šly komediální role s tragickým nádechem, v jejichž ztvárnění mu pomáhala i hubená postava, úsporná gesta a melancholický pohled velkých očí. Řada jeho filmů patří do zlatého fondu české kinematografie, včetně nejlepšího z nich, Markety Lazarové (1967), kde hrál lapku Kozlíka.

Své profesi byl oddaný až do posledních chvil – ač mu už na konci života rakovina žaludku způsobovala ukrutné bolesti, jednu ze závěrečných scén filmu V erbu lvice (1994) natočil přímo v nemocnici. Tři jeho filmy měly premiéru až po jeho smrti v roce 1995: Golet v údolí, Malostranské humoresky, Mutters Courage.

V které roli jste měli Josefa Kemra nejraději? Vloni jsme si připomněli 10 let od smrti jiného uhrančivého herce, pamatujete?