O smrti, roli v Ordinaci i dceři, která jde v jejích šlépějích. Rozhovor s herečkou Janou Holcovou

Je velmi energická, usměvavá a také obětavá. Kromě herectví, se věnuje charitě. Podporuje nadaci Leontinka, která pomáhá dětem a studentům se zrakovým postižením, a spolupracuje s organizací Cesta domů, o které bude, mimo jiné, i náš rozhovor. Jde o neziskovku, která pomáhá lidem i jejich blízkým zlepšit péči o nemocné na konci života. A vybrala si ji i naše redakce Proženy v rámci projektu Rok pro dobro.

Jana Holcová je členkou Dejvického divadla od roku 1997 a své první herecké zkušenosti v něm sbírá už i její dcera Ema (17), kterou má z bývalého vztahu s hereckým kolegou Davidem Novotným (52). Nejspíš půjde ve šlépějích svých rodičů. Je její máma ráda a co by dceři přála?

Jak odstartoval váš rok 2022? Dáváte si nějaká předsevzetí?

Předsevzetí si už delší dobu nedávám. Způsobovalo mi to spíše stres a frustraci. Jsem pohodlný Býk. Ale vyslovuji si přání. Letos jsem si zadala „zářnou budoucnost”, to znamená, že všechno v mém životě bude krásné.

A máte plán, jak toho dosáhnout?

To je další věc, kterou se snažím nedělat, plánovat. Učím se nechávat věci plynout a důvěřovat, že všechno má nějaký význam a smysl. Teď, v době covidové, dostávám opravdu hodně možností se v tom cvičit. Někdy je to velká zkouška.

V době covidu jste své síly spojila také s organizací Cesta domů. Co vás k tomu vedlo?

Mám s nimi osobní zkušenost a moc bych si přála, aby se téma smrti vrátilo do života, abychom se nebáli o smrti mluvit, abychom ji s úctou a pokorou přijali, aby se dostalo do povědomí, že naši nejbližší nemusí umírat sami v nemocnicích, ale doma obklopeni svými nejbližšími. Je dobré vědět, že se nemusíte bát. Cesta domů vám se vším pomůže. A tato zkušenost je tak silná, že bude mít s největší pravděpodobností pozitivní vliv i na váš další život.

A jaká byla ta osobní zkušenost?

Moje rodina využila služeb Cesty domů a jsem za to vděčná. Proto bych byla ráda, kdyby se o jejich záslužné činnosti dozvědělo co nejvíce lidí.

Jak jste se o organizaci dozvěděla vy?

Jejím ambasadorem je náš umělecký šéf Dejvického divadla, Martin Myšička, a občas pro Cestu domů hrajeme benefiční představení, takže část peněz z prodeje lístků putuje na jejich konto.

Lidé nyní moc do divadel nechodí, ale vaše divadlo stále praská ve švech. Na co byste diváky k vám pozvala?

Ano, naštěstí u nás v divadle máme pořád plno, i teď. Lístky jsou neustále vyprodané, a to jsme malé divadlo. Měli jsme mít už před časem premiéru hry Luigiho Pirandella Každý má svou pravdu v režii Michala Vajdičky, ale ta byla už dvakrát odložená kvůli covidu. Do třetice všeho dobrého, věřím, že koncem dubna už proběhne.

Hrajete také přes dva roky v Ordinaci v růžové zahradě. Jak jste se k této roli dostala a jaký je pro vás rozdíl mezi divadlem a seriálem?

Pozvali mě na kamerovky, řekla jsem si, že za to nic nedám, když tam půjdu. No a oni mě chtěli. Práce na tomto druhu seriálu se s divadlem nedá vůbec porovnávat, je to jiný druh práce. Ale snažím se to dělat poctivě, jak nejlépe můžu. Mezi mými kolegy tam je spousta skvělých herců.

V době lockdownu jste asi byla za seriál ráda, když byla divadla uzavřená...

Bylo období, kdy se dokonce ani netočilo. Ale já jsem v divadle zaměstnaná, takže jsem dostávala plat.

V Ordinaci hrajete šéfku záchranky. Už jste někdy zachraňovala někomu život i ve skutečnosti? Troufla byste si na to?

Ne. Raději bych zavolala záchranku.

A jste v životě stejně zásadová a disciplinovaná jako vaše postava Zita? Máte s ní vůbec něco společného?

Tady se musím zasmát, právě, že vůbec! Myslím, že nic společného nemáme… Ale vlastně jo, ochotu pomáhat druhým.

Vychováváte dceru Emu, bude z ní také herečka?

Emičce bude koncem února 18, studuje česko-italské gymnázium a myslím, že skutečně půjde ve šlépějích svých rodičů. Je to umělecká duše, chtěla by jít na DAMU.

Takže dokonce na stejnou školu, kterou jste vystudovala vy. Jak se na to tváříte? 

No, zprvu jsem nebyla nějak zvlášť nadšená, protože v téhle profesi musíte mít kus štěstí. Ale pro mě je nejdůležitější, aby dělala to, co ji bude bavit a vnitřně uspokojovat.

Má už nějaké herecké zkušenosti?

Například od nás z Dejvického divadla, kde si vyzkoušela roli malé Vendy ve hře Kakadu, kde alternovala s dcerou Ani Geislerové, Stellou. Byla to vlastně náhoda. Stella jednou na představení nedorazila a my hledali narychlo náhradu. Také hraje v dokumentárním snímku Víta Klusáka 13 minut a v rodinném filmu Mazel a tajemství lesa, oba snímky byly natočeny loni.

A co máte ještě společného?

Dřív nás spojovaly sporty. Ema, když byla malá, dělala skoro všechno, lyžovala, plavala, jezdila na kole, hrála golf, tancovala. Teď se od sportu trochu odvrátila, ale třeba se k němu zase vrátí. Já bych si to přála. Myslím si, že jakákoliv fyzická aktivita je důležitá pro zdraví i na psychiku. Jak se říká: ve zdravém těle, zdravý duch.

Jak si udržujete vy zdravého ducha? Golfem?

Momentálně na něj není čas, ale chtěla bych se k němu vrátit. Nejlepší je na tom ten čas strávený venku. Na jaře a v létě se ale těším na brusle a kolo.

Aby to bylo vyvážené, k tomu je zapotřebí i správná relaxace, jaká je ta vaše?

To záleží. Někdy aktivně, právě sportem, jindy potřebuji naopak klid, jen tak rozjímat, ideálně v přírodě. Nejraději to mám u moře a v Itálii. Ráda bych se tam v létě opět vydala, ale to by se musela zmírnit všechna ta opatření, jinak tam nemůžu, tak uvidíme.

Cesta domů se snaží, aby lidé, kteří si to přejí, mohli zemřít doma, tam, kde to mají rádi a kde se necítí sami. Podporuje jejich rodiny, aby péči zvládly. Pokouší se také prosazovat v české společnosti změny v přístupu k umírání, které vedou k lepší informovanosti a zmírnění tabu. Svým darem pomůžete rozvíjet péči o lidi na konci života a jejich blízké.