Práce pro zdravotně postižené? Najde ji Pracovní tržiště

Jestli jste někdy hledali práci, asi víte, že to není snadné ani pro zdravé lidi v plné síle. Co když vaše možnosti omezí nějaký zdravotní handicap? Právě pro takové lidi je tu Pracovní tržiště, projekt Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). O co jde a kdo by ho neměl přehlédnout, o tom jsme si povídali s Lenkou Kohoutovou, předsedkyní správní rady NFOZP, a jeho ředitelkou Zdenou Štěpánkovou.

Co je Pracovní tržiště?

Lenka Kohoutová: Jde o prostředí, platformu, kde se mohou setkávat lidé se zdravotním postižením, kteří mají zájem o práci, se zaměstnavateli, kteří je hledají. Na jedné straně tu příchozí najdou klasické nabídky práce od zaměstnavatelů, na straně druhé si mohou založit svůj profil a popsat práci, kterou hledají. Samozřejmě by se jim nechtělo veřejně vypisovat své zdravotní obtíže, proto jejich kompletní profil dostanou jen ti zaměstnavatelé, kteří nabízejí odpovídající místo.

Zdena Štěpánová: Zájemcům o práci pomůžeme popsat požadavky, které je třeba splnit, aby je mohla firma zaměstnat. Pomůže jim i to, že u nás se nemusí bát přiznat své zdravotní obtíže, které mohou jinde zaměstnavatele odradit. Tady se potkávají s těmi, kteří jim právě proto chtějí dát příležitost.

Pomoc ale někdy potřebují i zaměstnavatelé. Kam se mohou obrátit pro konkrétní rady? Aby uměli pro zdravotně postiženého připravit vhodné prostředí.

Lenka: Na nás. Je dobré si uvědomit, že postižení, to není jen vozík, může to být roztroušená skleróza, lupénka, psychické onemocnění... Umíme se podívat na pracovní náplň a podmínky, které firma nabízí, a podle toho doporučit škálu postižení, která se hodí a která ne.

Zdena: Jen pro příklad – v nadaci zaměstnáváme paní, která je duševně nemocná, ale momentálně se cítí dobře. Má dvě vysoké školy, právní vzdělání, je užitečným pracovníkem, ale má podmínku – musí být v místnosti sama. Bylo jí jedno, jestli bude sedět v kamrlíku metr na metr, ale jakékoli podněty z okolí ji ruší.

Obavy jsou asi na obou stranách. Zaměstnanec se bojí, jak ho přijmou a jak obstojí, zaměstnavatel, jestli mu umí vytvořit odpovídající podmínky. Na které straně bývá ten strach větší?

Zdena: Je to tak půl na půl.

Lenka: Dá se na to ale připravit. Třeba chvíle, kdy nový zaměstnanec přijde poprvé do práce a někdo mu má říci – tady je tvoje židle. Ale co když si ji ten člověk nedokáže odtáhnout, co když ji nevidí... Kolektiv je třeba na příchod někoho nového a trochu jiného připravit. Vysvětlit jim chování a přístup k němu. Pak mezi ně má šanci zapadnout. Jestli si sednou povahově, je jiná věc, tam je to stejné jako u zdravých.

Dozvíte se, když na Pracovním tržišti někdo najde práci a nastoupí do ní?

Zdena: Ne, tržiště je služba lidem, místo, kde se mohou setkat zájemci o práci a zaměstnavatelé. Umožníme zaměstnavateli, aby dal zájemci najevo, že o něj stojí, a ten mu pak zpřístupní své osobní údaje. Jedině když vidíme, že některý zájemce dlouho nereaguje na nabídku firmy, tak ho kontaktujeme a upozorníme, ale víc dělat nechceme.

Co motivuje firmy, aby hledaly zaměstnance mezi lidmi s handicapem?

Lenka: Zákon o zaměstnanosti říká, že čtyři procenta ze všech zaměstnanců by měli být zdravotně postižení. Další motivací mohou být peníze, kvůli náhradnímu plnění ušetří firmy na odvodech státu.

Zdena: Není to ale jen z těchto důvodů. Spousta firem už je společensky odpovědná, chce zaměstnávat zdravotně postižené. Uvědomují si, že mít handicap není nic špatného, že se to může stát každému z nás. Jdete, špatně spadnete, a je to.

Během pandemie přešlo hodně firem na home office. Není právě možnost dělat z domova pro zdravotně postižené lepší variantou? Neobjevilo se takových pozic víc?

Zdena: Bohužel pandemie přinesla i jednu věc, kterou si málokdo uvědomujeme. V komerčních firmách došlo k masivní digitalizaci a omezení některých služeb. Spousta věcí, které dělali lidé, se zautomatizovala. Ruší se call centra, takže tam, kde pracovali lidé, pracují stroje. Prací, která šlo dělat z domova od počítače, tedy ve výsledku ubylo.

Je pro handicapované lepší pracovat z domova, nebo když do práce docházejí a víc se stýkají s lidmi?

Lenka: Každý zvládne a potřebuje něco jiného. Osobně si myslím, že čím „normálnější“ život, tím lépe. A do toho patří i ty cesty do práce a komunikace s kolegy.

Zdena: Nejlepší mi přijde kombinace obojího. Třeba jednou za týden dojet do práce a zbytek dělat z domova. Pro mnoho našich klientů je náročné se obléknout, dopravit se někam.

Hledá se lépe místo zdravotně handicapovanému na malém městě, kde se všichni znají, nebo naopak ve velkém, anonymním městě?

Zdena: Na malém městě asi stejně všichni vědí, že to postižení mám, takže se nebojím ho přiznat. Ve velkém městě se často lidé bojí to říct, nastoupí do práce a jsou pak za lenochy, simulanty nebo fluktuanty, protože jsou často nemocní, nestačí na práci nebo ji musí častěji měnit. Přitom by stačilo to přiznat a domluvit si vhodné podmínky.

Lenka: Asi bych to nezobecňovala, je to místo od místa a člověk od člověka.

Je nějaké postižení, které je z hlediska zaměstnatelnosti větší problém? Záleží na tom, zda jde o postižení vrozené, nebo získané?

Lenka: Hůře se zaměstnávají lidé s duševním postižením a smyslovými vadami, ale záleží i na vzdělání a zaměstnavateli.

Zdena: Lze říct, že lidem, které z jejich života vyřadil úraz nebo nemoc, je zapotřebí pomoci se znovu najít. Ukázat jim, že život nekončí, zbavit je strachu. Říká se tomu pracovní rehabilitace a je to přesně to, co bychom jako nadace chtěli dělat. Nabídnout pomoc žít i se zdravotním omezením co nejlépe.

Přišli jste o práci? Požádejte o podporu a nerušte pojistky!