Používat ženské zbraně v práci? Rozhodně!

Rozdíl v platech mezi muži a ženami je u nás druhý nejvyšší v EU. Ovšem rozdílů v profesním životě je bohužel víc. Lenka Šťastná pracovala v bankovnictví ve vysokých pozicích a ráda by tyto rozdíly smazala. I proto vede neziskovou organizaci Business & Professional Woman ČR, která podporuje ekonomickou nezávislost žen a organizuje akce, jako třeba konference Equal Pay Day – ŽENY SOBĚ.

Jak vás napadlo založit neziskovou organizaci?

Po revoluci přiletěla do Čech Christine Harvey, poradkyně prince Charlese a uspořádala pro ženy kurzy marketingu. Celou dobu nám opakovala, že bychom si tu měly založit nějakou ženskou organizaci, abychom se podporovaly. Ten největší impuls pro mě pak bylo, když jsem před rokem 2000 studovala ve Spojených státech a viděla jsem tam, jak se ženské podporují a sdružují se.

Ovlivnilo vás i to, že jste pracovala jako manažerka v bankovním sektoru?

Ano. Právě v bankovnictví je spousta vzdělaných žen a není vůbec jednoduché dostat se do vyšších pozic – prakticky tam žádné nejsou. Onen skleněný strop skutečně existuje. Důležitá věc je, že si málokdo uvědomuje, že dokud ženy nebudou i v rozhodovacích pozicích, ať už politických, nebo manažerských, nic se pro nás nezmění. Zatím téměř všude panuje mužský model – já proti mužům nic nemám, ale ženy tvoří polovinu populace a mají trochu jiné potřeby a jiný pohled na věc – a to nejen jako zaměstnankyně, matky, ale i třeba zákaznice.

Spousta lidí staví vedle sebe rovnost s feminismem a nenávist k mužům. Tak to ale není, ne?

Mám takové heslo, kterým se řídím nejen já, ale i celá organizace: Společnost se na ženy a muže nedělí, společnost se z nich skládá. Pořád je tu ta konfrontace, kterou bohužel často vytváří právě ženy tím, že říkají „Já nejsem feministka“. Ale kdo to vlastně feministka je?

Kdo?

Feministka je žena, která podporuje jiné ženy. A zase – není v tom nic proti mužům. Často také pracuji s myšlenkou, že tam, kde je ne-rovnost, nemůže být rovnost. Ano, žena je biologicky naprogramovaná být matkou, muž zase otcem. Na druhou stranu, proč nevytvářet podmínky pro to, aby se žena mohla realizovat, když chce? Samozřejmě, že jsou i takové, které jsou naopak rády v tradiční roli matky, to je naprosto v pořádku, je to jejich volba. Ani muži to dnes nemají jednoduché. Když se rozhodne věnovat péči o děti, ještě pořád ho někdy okolí odsoudí. Vše by přitom mělo být o právu volby.

Máte dvě, dnes už dospělé, děti. Dostala jste se někdy do konfliktu rolí matka – manažerka?

Pořád. Třeba když jsem jela studovat do zahraničí a musela je opustit. Dost jsem zvažovala, zda to psychicky zvládnu. Synovi bylo tehdy osm a dceři třináct, složitý věk. Ale já tam nebyla celé tři roky nonstop, maximálně měsíc v kuse. Nicméně když jsem byla tady, musela jsem se učit a tehdy mi byl velkou oporou manžel. Byla také potřeba zapojit celou rodinu, takže naše děti se učily odmala připravovat večeře pro celou rodinu.

Neměla jste výčitky, že s dětmi nejste tak často? 

Vždycky je to o tom, jak s nimi trávíte čas. Když budete maminka, co pije a kouří a u pískoviště na děti otráveně pokřikuje, sice s nimi stráví víc hodin, ale co jim to dá? Na druhé straně je žena, která jen co přijde domů se dítěti intenzivně věnuje. Povídá si s ním, hraje nebo dělá věci do školy. To je přece mnohem lepší. Vždycky je to o tom, jak si zorganizujete čas. Tak, aby děti věděly, že tu pro ně jste a že jim kdykoliv pomůžete. Je to hlavně o kvalitě času, který s nimi trávíte.

Začínala jste v devadesátých letech. Nebyla jste jako žena v manažerské pozici rarita?

Nešlo jen o to, že jsem žena, ale i o samotné bankovnictví. Nikdo tu o něm nic moc nevěděl, byla to budovatelská doba. To, co nám řekli ve škole, neplatilo, museli jsme se učit vše jinak. A to šlo jedině v zahraničí.

Máte pocit, že se od té doby stav zlepšil?

Bohužel ne. V České republice je v představenstvech velkých firem jen 12 procent žen, třeba v bankovnictví je to dokonce jen jedna žena (Daniela Pešková – Česká spořitelna, pozn. red.). Ačkoli zaměstnankyň je v bankách většina, jsou převážně ve výkonných pozicích – čím výš jdete, tím méně žen tam najdete.

Jak se liší zaměstnanec muž a žena?

Ženy jsou v řadě případů mnohem efektivnější. Potřebují totiž jít brzy domů a věnovat se dětem a ne vysedávat v kanceláři. Je pro ně důležitější flexibilita.

Jedním z nejčastějších argumentů, proč jsou ve vysokých pozicích častěji muži, je ten, že my se neumíme prosadit. A že bereme méně proto, že si neumíme o peníze říct. Je to tak?

Ano, ale je potřeba řešit, proč tomu tak je. V řadě firem nejsou ani vytvořeny podmínky pro to, aby ženy mohly ty pozice zastávat. Navíc je pro nás důležité být se svým okolím v pohodě a to v nepřátelském prostředí dost dobře nejde.

To prostředí je tak maskulinní? 

Přesně tak. A co se týče těch peněz – první, na co při pohovoru myslí, je, aby práci dokázala skloubit s osobním životem. A když usoudí, že ano, není už tak tvrdým vyjednávačem jako muž. Ti si v tomto směru víc hrají. Zkouší, kam až se dostanou. A když už cítí, že to dál nejde, snaží se vyhandlovat aspoň lepší auto. Žena má ta kritéria jinde.

Pro ženu je tedy priorita skloubení práce s rodinou a nikoliv peníze?

Neříkám, že je to tak správně. Jedna naše členka teď skončila ve funkci generální ředitelky a zjistila, že jejímu nástupci nabídli o třetinu vyšší plat a zároveň mu ubrali úkolů. Je špatně, že se tady nezveřejňují pozice s informací o platu, jako je to běžné v jiných zemích. Nezbývá nám nic jiného, než abychom se v tom trénovaly a snažily se vyjednávat.

Máte dojem, že se situace žen zlepšuje? 

Cítím změnu zejména u žen pod třicet. Mladá generace už nechce zažívat nerovnost. Narážíme ale na nové situace, které je potřeba začít řešit. Třeba jak se chovat, když žena bere dlouhodobě více než její partner. Mužům to obvykle vadí, protože ještě pořád žijí ve stereotypu, že by jim to vadit mělo. Ženy zase nevědí, jak s nimi o tom hovořit. Je potřeba se na tu otázku nedívat tak, že kdo má více peněz, má i větší moc. O tom to přece není.

Využívala jste v práci ženské zbraně?

Neustále.

A je to správně?

Muži ty své také využívají. To je normální, roboty ze sebe neuděláme. Co by to bylo za zábavu, kdybychom komunikovali jako nějaké stroje? Jestli mi ale něco vadí, tak je to přílišné odhalování, hluboké výstřihy. To už nelze považovat za rafinované ženské zbraně. Není ale na škodu, když žena občas ukáže, že je slabší, to funguje. Muž totiž rád pomůže a ochrání.

Jak se tedy oblékat, aby to bylo rafinované?

Ženy se občas ze strachu, aby zapadly, stylizují do mužů. Sama jsem to dělala. Když jsem začínala, kupovala jsem si na své kostýmky pánské látky. Trvalo mi dlouho, než jsem si vybudovala sebevědomí a oblékla si třeba růžové sako nebo barevnou halenku. Sebevědomí je totiž u žen náročná disciplína. A často za to mohou i média, jak ženy prezentují.

Jak to myslíte?

Třeba když čtu rozhovor s nějakou generální ředitelkou a ona vypráví, že s dětmi tráví skoro celé odpoledne, ale zároveň stíhá i odpočívat, občas si zajde  na golf… Kdybyste to spočítala v reálném čase, tak to nevychází – ta žena by nestíhala chodit do práce.

Podle vás je tedy realita jaká?

Je dobré si říct, že úplně ve všem být perfektní nemůžeme. Že je fajn si některé služby koupit. Abyste byla někde ředitelkou, a přitom myla okna v celém bytě? To je hloupost. Lepší je vzít děti ven a něco s nimi zažít. Možná se ale budete muset smířit s tím, že vás odsoudí sousedka, že nejste dobrá hospodyňka. Prostě být dokonalé ve všech směrech není vždy možné.

A co vy, setkala jste se v práci s nerovností?