Porodník Hynek Heřman: první porod uklidňovala rodička jeho

Je v jednom kole, práce má nad hlavu, přesto mi ani náznakem nedal najevo, že ho třeba ruším. Hynek Heřman je obrovský sympaťák, a i když jsme spolu kvůli současné epidemiologické situaci komunikovali raději přes email a telefon, vyzařuje z něj klid, vyrovnanost a pohoda. Přesně to, co rodící matky potřebují.

Jaké to je, přivádět na svět miminka? Jaké jsou těhotné ženy a jak je to s tatínky u porodu? A komplikuje mu nyní práci koronavirus? O tom jsem si povídala s dalším mužem měsíce – primářem porodnického oddělení v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí, Hynkem Heřmanem.

Jak se to stalo, že je z vás porodník a gynekolog? Kdy přišlo to rozhodnutí?

To už si přesně nepamatuji, ale myslím, že v tom mladém věku se nejednalo o nějaké zásadně sofistikované rozhodnutí s jasným plánem do budoucna. Jsem z lékařské rodiny, maminka pracovala jako lékařka a starší bratr je vynikající kardiolog, takže aniž by mě někdo ke studiu medicíny nutil, určitý vliv prostředí tu byl. Proč jsem nakonec začal pracovat jako gynekolog respektive porodník, mělo několik důvodů. Ve zkratce lze říct, že jsem chtěl pracovat s mladými lidmi a samozřejmě jako student jsem měl představu, že v případě porodnictví jde čistě o veselý obor, kde nebývají zásadní problémy. Tento pohled je ale samozřejmě velmi optimistický a bohužel nepravdivý.

Právě. Nesetkáváte se jen s radostnými porody, ale musíte ustát i ty, které nekončí úplně dobře. Jak se s tímhle vyrovnáváte?

Je pravda, že práce v perinatologickém centru, kde se staráme o ty nejrizikovější případy těhotenství, přináší i smutné momenty. Na to si člověk nemůže nikdy úplně zvyknout a nikdy se to nestane rutinou. Někdy bohužel dobré řešení neexistuje a musíme se domluvit tak, abychom ze špatných vybrali to nejméně zatěžující a ohrožující další zdraví a život pacientky. Důležitou roli v tom hraje i naše psycholožka, která je velmi zkušená v těchto nestandardních situacích.

Pojďme k veselejším tématům. Dokážete odhadnout, kolik dětí jste pomohl přivést na svět?

Na začátku jsem si vše zaznamenával, ale s pokračujícími léty a hlavně přestupem do největší porodnice v republice, kde jsem od roku 2000, jsem si už statistiku nevedl. Půjde ale určitě o tisíce novorozenců.

Vzpomenete si na první miminko, které jste odrodil? Jaký to byl pocit?

Spíš si vzpomínám na rodičku a dodnes jsem této ženě vděčný. Jednalo se o nastávající maminku, která rodila své čtvrté dítě, a samozřejmě hned pochopila situaci. Ačkoliv jsem za sebou měl nějakou praxi, nervozita a tréma byla obrovská. Maminka mě uklidňovala a víceméně vše řídila sama. Bylo to naopak, než by mělo být, ale vše dobře dopadlo a rád na ni vzpomínám a znovu děkuji za trpělivost.

Jste také porodník, který přivedl na svět první česká paterčata. Musíte být na sebe pyšný. Nebál jste se?

Musím připomenout, že u tohoto porodu šlo o týmový výkon a já jsem dostal důvěru svých nadřízených k provedení vlastní operace, čehož si velmi vážím. Nicméně je nutné si uvědomit, že především péče během celého těhotenství na oddělení rizikové gravidity v Podolí, ultrazvuková diagnostika, která je v tomto případě extrémně náročná, ale i vlastní zabezpečení anesteziology během operace a následná péče o novorozence od týmu neonatologů pod vedením profesora Straňáka vyžadovala perfektní souhru a mohu říci, že vzhledem ke stavu dětí i matky se vše nakonec podařilo. Před výkonem jsem neměl strach z vlastního technického provedení, ale spíše určitou obavu, zda jsme někde něco nepřehlédli nebo nebude nějaká závažná komplikace.

Když pominu paterčata, máte ve své porodnické historii nějaký případ, na který rád vzpomínáte?

Těch případů bude asi víc, jeden jsem zmínil v souvislosti se svými začátky. Vzpomínám i na jednu pacientku, kterou přivezla záchranka a jednalo se o výduť v oblasti velké cévy. Ve většině případů dochází v tomto závažném stavu k úmrtí plodu nebo matky a v nejhorším případě obou. My všichni jsme měli obrovské štěstí a společně s chirurgy a cévními chirurgy se podařilo zachránit po celonoční operaci zdravého novorozence i maminku. To je asi případ, který se mi do paměti vryl více než ostatní.

Zatím je pořád řeč o maminkách, ale co tatínci? Jaký je váš názor na jejich přítomnost u porodů?

Pokud se partneři dohodnou a oba si to přejí, jde určitě o pozitivní moment, kdy rodička má v často nelehkých chvílích u sebe své nejbližší. Opačný problém je, když je muž donucen, nebo naopak se snaží vše řídit z pozice „hlavy rodiny“. V těchto případech bývá jeho přítomnost spíše na obtíž.

Říkáte, že když se muž snaží být u porodu „hlavou rodiny“, není to ideální. Ale dnes je velký trend i to, že si svůj porod snaží řídit samy ženy. Vytvářejí si porodní plány a podobně. Je to podle vás v pořádku?

Vždy jde o komunikaci. Snažili jsme se připravit určitý vzorový porodní plán, který si nastávající maminka může stáhnout z našich stránek a následně vše probrat v rámci předporodní kontroly. Bohužel někdy dochází k situacím, ale naštěstí jde o velmi výjimečné momenty, kdy si těhotná neuvědomuje, a hlavně nepřipouští žádná rizika, která jsou vždy s porodem spojena. Na úkor bezpečnosti pro ni a pro plod realizuje své představy o svobodě rozhodování a podobně. V těchto momentech je bohužel již od začátku vzájemný vztah nastaven velmi konfrontačně, zažil jsem už i porodní plán sepsaný u notáře s výhrůžkami pro zdravotníky. A to je špatně pro všechny. Jsem přesvědčený, že pokud se jedná o rozumný požadavek, jsme otevřeni vyhovět, ale nesmí to být na úkor odbornosti nebo zvyšovat rizika pro ženu a plod.

Nemůžu se nezeptat na váš názor na porody doma.

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Vzhledem k velmi vysoké úrovni porodnictví v ČR si myslím, že je zbytečné riskovat a tuto péči nevyužít. Pokud se žena rozhodne rodit doma, je opravdu připravena nést i veškeré důsledky tohoto rozhodnutí? Je od zastánců této „domácí show“ podrobně informována o komplikacích, které často jsou otázkou minut a mohou způsobit nevratné postižení nebo úmrtí pro novorozence nebo pro rodičku? Pokud je žena takto poučena a je přes tyto informace ochotna riskovat zdraví své a svého nenarozeného dítěte, potom asi jako porodníci nic nezmůžeme. Naštěstí se jedná o zcela okrajovou část těhotných, i když kvůli mediím to tak úplně nevypadá.

Jaký je, podle vás, ideální věk, kdy by měla žena založit rodinu?

To si musí každá žena rozhodnout sama. Stejně tak asi neporadím, který partner je ten správný. Ale je samozřejmě pravda, že ponechávat graviditu do vyššího středního věku není zcela optimální a kromě obtíží s otěhotněním se postupně přidávají i rizika zdravotní a genetická.

To samozřejmě vede k otázce, zda je nějaký věk, kdy už je prostě lepší říct si, že je pozdě, a dítě si nepořizovat?

To se říct nedá. V současné době velkého rozvoje IVF jsme vázáni legislativním omezením (podle legislativy ČR nelze provést IVF po dovršení 49. roku ženy, pozn. red.). Jinak asi opět opakuji, že je to čistě na rozhodnutí žen.

Jakou nejmladší a naopak nejstarší maminku jste odrodil?

Nejmladší bylo patnáct let, nejstarší padesát šest.

Trochu to teď odlehčím. Vidíte ženy rodit v podstatě neustále. Jste rád, že jste muž a nemusíte si tím procházet?

Docela ano. Ale příroda to zařídila tak, aby to mužům nebylo líto a naopak, aby se ženy na porod ve většině případů těšily.

Většina se jich asi určitě těší, ale zároveň se jich hodně i bojí. Chápete jejich obavy? Jsou podle vás na místě?

Myslím, že určitá obava a pokora je na místě. Je to asi strach a obava z neznámého. Proto hledají informace na internetu a bohužel často nacházejí hlouposti a nepravdy, které je zbytečně děsí. Každá nastávající maminka si uvědomuje, že půjde o bolestivý proces, i když dnes lze bolesti tlumit mnoha metodami. Na druhou stranu, kromě určité míry strachu, je zde na místě optimistický pohled na celý porod s tím, že výsledkem je zdravé dítě.

Hodně lékařů říká, že nikdy neléčí své nejbližší. Jak to máte vy? Rodíte své příbuzné, partnerky kamarádů a podobně?

Své děti jsem nerodil, ale byl jsem přítomen jako otec u porodu. A ačkoli jsem oběma porodníkům absolutně věřil, nervózní jsem samozřejmě byl velmi. Mimo rodinu se starám o ženy svých známých a kamarádů a děkuji za jejich důvěru.

Vašimi klientkami jsou jen ženy, navíc ovlivněné rozbouřenými hormony. Není to s námi někdy těžké? Nejdeme vám už někdy na nervy?

Ne víc než v běžném životě, snad se nikdo neurazí.

Kdybyste nebyl porodníkem, čím byste byl?

Asi bych se snažil pracovat v oblasti práva. A na důchod bych asi mohl společně se svým kamarádem právníkem v létě správcovat tenisové kurty a v zimě být vlekařem v Dolomitech.

Poslední otázka, kterou ale nemůžu vynechat. Jak vnímáte současný stav ohledně koronaviru, který ovlivňuje veškerý život a ten v nemocnicích asi úplně nejvíc. Máte z nákazy strach?

Nechtěl bych zde přidávat další neodborný názor lékaře, který není infektolog ani hygienik, těch je plný internet. Samozřejmě určitou míru obavy mám, bojím se o své blízké, kteří jsou v rizikových skupinách. Na druhou stranu si myslím, že jde v tuto chvíli o situaci, která přesahuje zdravotnickou péči, a je škoda, že vyvolává hysterii, která je častými mediálními výstupy podporována, a to často zcela mimo realitu. Pevně věřím, že při zachovávání hygienických návyků a doporučení se podaří vše zvládnout, a pokud se budeme chovat slušně a korektně k sobě navzájem, nebudeme muset toto podstupovat s každým dalším virem nebo bakterií.

Do ženského světa muži jednoznačně patří. Tatínci, bratři, milenci, manželé, synové... Zkrátka ti, které tolik milujete. Ale také ti, které ani neznáte, a přesto dělají náš život lepší a hezčí. A takové muže vám každý měsíc představujeme prostřednictvím série rozhovorů. 

Porodnictví je pokládáno za radostný obor. Blanka Dobešová to vidí jinak. Tvrdí, že i pohřeb může být oslavou života. Přečtěte si celý rozhovor.