Porod doma versus porod v porodnici

Časopis Uzlíček duben 2008

Já mám miminko v bříšku. Ze mě musí miminko na svět. Já ho nosím devět měsíců. Tak kdo by měl rodit za mě? Rodím já, a proto chci mít porod maximálně pod vlastní kontrolou. Jen já budu rozhodovat, co se bude dít se mnou a mým miminkem. Nikdo jiný za mě rozhodovat nesmí! Právě proto jsem se při porodu svého třetího dítěte rozhodla pro porod doma. Tomu ale předcházely ještě další dva, zcela odlišné porody...

Pokud se rozhodnete pro porod v porodnici s alternativním přístupem, dobře si ověřte z věrohodných zdrojů, zda taková porodnice umožňuje alternativní přístup porodu ve všech třech dobách porodních. Často se stává, že vám v porodnici sice sdělí, že vanu k porodu mají, sprchy jsou tam také k dispozici, mají tam i míč, porodní vaky, stoličky a mnohé další, ale fakticky se tyto pomůcky používají jen v první době a na druhou dobu skončíte na lehátku v klasické pozici. Maminkám, které chtějí rodit své dítě do vody či za pomocí gravitační síly v kleče, sedu na porodní stoličce, vaku nebo ve stoje u žebřin či lana, doporučuji opravdu vše ověřit. Nebojte se zeptat porodních asistentek při prohlídce porodnice a klást jim konkrétní dotazy. Mnohdy se stává, že pomůcky k dispozici jsou, ale lékaři mají jiné přesvědčení.

Pokud jste takovou porodnici našly, gratuluji vám! Je to výborná alternativa pro maminky, které chtějí rodit přirozenou cestou a přitom mít v záloze případný lékařský záchranný tým.

I mně se podařilo najít takovou porodnici pro můj první porod. Od mého záměru rodit právě v této porodnici mě neodradil ani fakt, že nebyla v místě mého bydliště a že cesta k ní trvala 1,5 hodiny jízdy autem.

Tehdy jsem při rozhodování, jakou alternativu porodu zvolit, brala v úvahu fakt, že nevím, jaký porod je. Chtěla jsem mít klid na porod, do kterého mi nebude nikdo zasahovat, a zároveň jsem netušila, zda přeci jen, jako prvorodička, nebudu potřebovat pomoc. Se svým gynekologem jsem si dohodla návštěvy až do doby porodu, tudíž pravidelné kontroly ozev plodu na kardiotokografu prováděl on, a já nemusela, asi měsíc před porodem, dojíždět do porodnice, jak je běžným zvykem.

Můj porod v takovéto porodnici byl pro mne skvělý a nezapomenutelný v dobrém slova smyslu. Po příjmu jsem byla spolu s manželem odvedena do pokoje, který byl v následujících dnech pro nás ubytováním. Nemá smysl zdůrazňovat, že vypadal jako ložnice/obývák u nás doma a že jsme měli vlastní koupelnu a WC. Neocenitelný byl pro mě přístup personálu. Ozvy plodu chodila ke mně pravidelně měřit porodní asistentka. Měla při sobě přenosnou drobnou krabičku, pomocí které, po přiložení na břišní stěnu, během několika sekund zjistila srdeční akci miminka. Lékař chodil na kontrolu jen minimálně. Minimálně též prováděl vnitřní vyšetření, a to z toho důvodu, aby se nezavlekla případná infekce k hlavičce miminka.

Manžel měl na starosti kontrolu nad tím, co a v jakém množství jím a piji. Totéž kontrolovala i má porodní asistentka. Pokud jsem na nic chuť neměla, oba mě přesvědčovali, abych něco snědla a měla tak dostatek sil na závěr porodu. Manžel nešetřil chválením, pomocí při uvolňování a v závěru i mentálním povzbuzováním, že vše zvládnu. Ačkoli jsem neměla na jídlo vůbec chuť, velmi jsem ocenila jeho „práci" v závěru porodu, kdy jsem měla dostatek fyzických i mentálních sil. Jakmile se dcerka narodila do vany, lékař mi ji podal na břicho a spolu s asistentkou poodešli do ústraní. Pediatr pozoroval novorozence též zpovzdálí a my se s manželem těšili nad naší dcerkou. Po několika minutách vyzval lékař manžela k přestřižení pupeční šňůry a manžel nesl miminko na ošetřovnu, kde jednak bylo ošetřované miminko a jednak i já. Obě jsme na sebe viděly. V rámci šetrného přístupu k miminku je zde novorozenec po porodu pouze vážen. Měřen je až při propouštění z porodnice. Miminko je totiž u maminky v bříšku celou dobu skrčené. Proto protažení kloubů, které je nutné ke změření délky novorozence, je pro něj příliš násilné a stresující. I má dcerka byla tedy pouze zvážena a až po čtyřech dnech byla odhadnuta její délka. Dcerku v rámci ošetření po porodu vůbec sestra nemyla, jen ji suchou plenou utřela. Důvodem je to, že dětský mázek, s nímž se děti rodí, je nejlepší ochrana jejich pokožky. Teprve až po dvou dnech byla dcerka umytá čistou vodou bez použití kosmetických přípravků.

Po ošetření jsme šli na pokoj společně všichni tři. Já ještě týž den prohlásila, že porod není vůbec tak strašný, jak se říká, a klidně bych mohla rodit znovu zítra. Vnímala jsem při porodu ohromné tlaky, které jsem nedokázala ovlivnit, ale o bolesti nemohla být řeč. Možná jsem zvládla porod takto i díky tomu, že jsem mohla mezi jednotlivými kontrakcemi natolik relaxovat, že jsem ztrácela pojem o čase a nevnímala jsem nic ze svého okolí, jako bych spala.

Bohužel, i přestože se tato porodnice snažila vyjít maminkám a miminkům maximálně vstříc, ne vše bylo 100% nenásilné.

Dcerka dostala po narození vitamin K injekční formou, ačkoli mohla tentýž vitamin K dostat v podobě kapiček do pusinky.

Vzhledem k tomu, že mi odtekla plodová voda jako první známka počínajícího porodu a několik hodin jsem neměla žádné kontrakce, rozhodl se lékař kontrakce vyvolat čípkem.

Podle naší legislativy se dítě musí narodit do 24 hodin po odtoku plodové vody. Pro Češky bohužel. Švýcarky mají časový limit benevolentnější. Ony mohou čekat do 72 hodin. I přes tyto dvě negace jsem se rozhodla pro druhý porod v té samé porodnici.

Mé druhé těhotenství bylo opět zdravé, porod začínal opět normálně. Dcerce byly dva roky a já ji tak moc milovala, že jsem nebyla schopná ji opustit dřív, než půjde spinkat. Nechtěla jsem, aby se stresovala, že ji maminka opouští a odjíždí na noc pryč. Kvůli tomuto pocitu jsem vyrazila na dlouhou cestu do porodnice příliš pozdě. Kontrakce jsem měla po pěti minutách a čekalo mě asi 100 kilometrů jízdy autem. Přibližně po hodině jízdy jsem cestu psychicky vzdala a řekla manželovi, ať zabočí k nejbližší porodnici. Zůstali jsme tedy v porodnici s klasicky vedeným porodem, k níž jsem neměla důvěru. Pokračovat dál v cestě jsem se ale bála, neboť jsem měla kontrakce po dvou minutách natolik silné, že jsem cítila konec velmi brzy.

Namísto toho, aby porodní asistentka vyhodnotila dobu porodu co nejrychleji, začala se mnou sepisovat protokol, který potřebuje ona pro mou registraci. Kladla mi otázky, na něž jsem musela odpovídat. Kladla je i v době, kdy jsem měla evidentně kontrakci a snažila jsem se co nejlépe uvolnit. Manželova přítomnost byla personálem tolerována, ale nijak nebyl aktivně zapojený do dění. Kolem břicha jsem měla utažený gumový pás s elektrodami kardiotokografu (pro sledování srdečních ozev dítěte). Měla jsem ohromnou žízeň. Poprosila jsem o pití, ale asistentka mi nedala ani sklenici vody z vodovodu a dál se mě vyptávala i na informace, které měla evidentně sepsané v těhotenské průkazce. Jídlo jsem měla zakázané a o vodu jsem poprosila manžela, aby se vrátil do auta pro naše zavazadla. Manžel nafasoval úbor a já si dovolila odmítnout porodnickou košilku a zůstala jsem ve svém tričku. Ačkoli jsem se třásla zimou, musela jsem sedět připásaná k počítači a nesměla jsem si obléknout ani ponožky. Vzhledem k tomuto, pro mě velmi stresujícímu přístupu a prostředí, se mi kontrakce zpomalily a teprve až po hodině jsem porodila syna v klasické poloze na lůžku. Jakmile jsem ho viděla, chtěla jsem, aby mi jej položili na břicho, stejně jako jsem měla u sebe první dcerku po jejím narození. Žadonila jsem tak, že i pediatrička se za mě přimlouvala.

Prosby ale nebyly vyslyšeny a mého zdravého syna po okamžitém odstřižení pupeční šňůry pověsili nožičkami nahoru, ačkoli již jevil známky aktivního dýchání. Činí tak podle přežitého názoru, že tak odteče plodová voda z dýchacích cest. Synka mi odnesli kamsi do inkubátoru - je to tak standardem. Já byla ošetřená a teprve potom mi na výslovnou, důraznou žádost mého manžela, přinesli syna k nakojení. Cítila jsem ale, že už k němu necítím tak silnou vazbu a nadšení, jako jsem cítila v prvních minutách k dcerce. Takto jsem si uvítání syna na svět nepředstavovala...