Článek
Deniso, ty sama pocházíš z malířské rodiny, a tak se dá předpokládat, že jsi odmalička měla svůj vlastní kreslený svět...
Byla jsem už jako malá přesvědčená, že budu malířka jako rodiče. V dětství jsem si kreslila princezny a zvířátka. Ta zvířátka mi zůstala dodnes. Hlavně kočky a ovce. Povídala jsem si s nimi a vymýšlela jim příběhy. Nebo jsem modelovala z modelíny domečky a městečka a pak si v tom hrála. (úsměv)
Pracovat na animovaných filmech musí být skvělá věc, ale dostat zajímavou zakázku asi není snadné?
Je to otázka štěstí. Pracovní zakázky začaly chodit už na FAMU, což mi trochu komplikovalo studium, ale velmi mě to bavilo. První velká komerční práce byla Orion – Čokoládové město. Nejdříve s klasickou loutkou, potom 3D. Byla jsem režisérem i výtvarníkem. Trvalo to skoro tři roky a bylo to moc příjemné. A o to víc, že jsem při studiích stále poslouchala o Krátkém filmu a najednou jsem v těch slavných ateliérech na chvilku velela a potkávala se tam s pány profesory Pojarem a Kouckým, kteří zrovna dělali na Fimfáru 2 a učili mě ve škole. Animátora mi dělal Alfons Mensdorf, který má za sebou řadu filmů, na kterých jsem vyrostla.
Starouškům byla věnována samostatná výstavaFoto: archiv Denisy Grimmové-Abrhámové
Nebyla jsi u téhle první spolupráce nervózní před takovou autoritou?
No, byla, ale tvářila se, že ne. Naštěstí animovaný film dělají lidé, kteří jsou na stejné vlně a nic na sebe nehrajou. Za dva dny už jsem byla díky tomu úplně klidná. Ono se to v tom prostředí panáčků špatně hauruje. (smích)
Není nad to věnovat se věcem, které jsou zároveň radostí. Tys k tomu zvládla v pohodě i rodit…
Faktem je, že svůj bakalářský film Lavičkáři jsem dělala už těhotná a při dokončování jsem už přes břicho těžko dosáhla na animační stůl. (smích)
Je vidět, že chuť tvořit tě nepřecházela ani v pokročilém těhotenství. Ty bys snad byla schopná i při porodu pracovat.
To je ale pravda! Na porodním stole jsem dodělávala reklamu po telefonu. (smích)
