Článek
Bačkůrky s beránkem dovezené jako suvenýr ze Savojských Alp. To je moje aktuální módní obuv, v níž jsem absolvovala tiskovou konferenci, firemní meeting a naposledy videorozhovor s věhlasným dirigentem. Tušila jsem, že ani on neměl na nohou lakýrky, byť uzel na kravatě se zdál dokonalý. Moje bujná fantazie kreslila obrazy cípů košile ledabyle zastrkaných do pruhovaných trenýrek a nohou v lavoru s rozpuštěnou karlovarskou solí. To mě jednu chvíli tak vyhodilo z konceptu, že jsem se místo tajemné dirigentské hůlky zeptala na tajemné dirigentské kulky. Maestro trapas na rozdíl ode mne ustál s noblesou. To asi dělá ta sůl… Moje nohy v papučích teď nejsou noblesní ani trošku. Krapet se rozplácly, křivky nártu a klenby jsou ty tam. Není divu. V úzkých lodičkách jsem byla naposledy uvězněná v dobách, kdy před Národním divadlem ještě stavěly fiakry. (No, možná to bylo trochu později, ale to víte, nám přes padesát už čas utíká rychle.)
Jak si vede můj pas, netroufám odhadovat, většinu času teď trávím v legínách. A na těch pásek s dírkami nemám. Leda tak dírky. Ale ty nikdo nevidí. Ve virtuálním světě se totiž setkáváme jen od pasu nahoru. Cítím se proto jako hologram, který se navíc občas ztratí. A po té, co se mi málem rozpadla osobnost, když jsem se nemohla rozhodnout, zda si šátek přehodím přes pravé nebo levé rameno, jsem kameru vypnula definitivně. Hologram zmizel, zůstal jen hlas. A ten hlas teď budu muset obléknout, protože se blíží doba návratu do kanceláře. „Tuhle sukni zapnu. Ale jen když ji nemám na sobě. Neměla byste větší?“ žertuji celá šťastná s prodavačkou z masa a kostí. Dokonce i holenních. „Neměla. My vedeme oblečení jen na normální postavy,“ utlumí mé nadšení tak ostře, až mě to málem skalpuje. Tohle se mi v e-shopu nestane. Ale zase mi tam prodali hedvábné šaty, na nichž byla z hedvábí pouze cedulka s informací, že model je ušitý z viskózy, tudíž ho lze libovolně prát i ždímat. (Ale k jeho likvidaci musím mít emisní povolenku.) Přesun z e-shopu do kamenného obchodu proto vítám. Jenom, aby se mi to nakonec všechno nepopletlo. Nevím, jak by se u pokladny tvářili, kdybych zároveň s novými ponožkami žádala odložení platby a dopravu zdarma.
Další fejetony z pera Lucie Šilhové si přečtěte v její rubrice Očima padesátky.
