Pomoc, jsem jako má matka! Kdy jste si tuto větu řekly vy?

Jedna moje známá má dost energickou mámu, která si ráda vymýšlí úkoly podobné těm, které dostávala Maruška v pohádce o dvanácti měsíčkách. A několikrát jsem tu známou slyšela cedit skrze zuby manželovi, že až se začne chovat jako její matka, ať to raději řekne. Vždycky jsem se v duchu smála: pozdě bycha honit, ona už taková dávno je. Jenže úsměv mi zamrzl, i já jsem kopií své matky a dělám věci, nad kterými jsem dříve kroutila hlavou. Tak si to přiznejme, dámy, jedeme v tom všechny!

Nikdy jsem nechápala, proč se doma vždy začal ozývat vysavač v ten nejméně vhodný čas: v neděli odpoledne, když by bytem lépe znělo cinkání příborů od sousedů; v pracovní den v osm večer, kdy má člověk plné kecky rušného města a klábosení kolegů v práci a chtěl by si vychutnat ticho. Vždycky mě to rozčilovalo a tuhle jsem se přistihla, že dělám to samé. Protože jindy na to prostě není čas. Už to chápu, mami.

Třeba takové uskladnění bot, to vyžaduje jasná pravidla. Jeden botník na sezonní kousky, druhý na ty aktuální, navíc musejí být srovnané podle oblíbenosti. Vždyť přece nezáleží na tom, jak jsou srovnané, hlavně že jsou uklizené, ne? Kdepak. Ať už jsou to boty, knihy, nebo kosmetické přípravky, vše je řízeno přesným řádem, který platí nejen pro vás samotnou, ale i pro zbytek členů vaší domácnosti. I když to může občas postrádat logiku. Pro ostatní, samozřejmě. Pro moji mámu a teď i pro mě je to naprosto logické.

Nač mít doma sbírky plechovek, na které se beztak jen práší, šroubky od dávno vyhozených věcí nebo kredenc k prasknutí přeplněnou otlučenými půllitry z hospod, když stačí mít pár obyčejných skleniček a jeden dva výstavní půllitry? Vždyť se to dá vždycky někam strčit, říkala jsem si ještě nedávno a myslela u toho na tátu, jak byl nešťastný, když mu máma vyhodila pět stejných půllitrů od jednoho pivovaru – ačkoliv stejně pil jen z jednoho. Ale otázka „Miláčku, a nevyhodila jsi mi to náhodou?“ mě utvrdila o opaku. Ale kdo chce v domácnosti schraňovat věci, které jsou nepoužitelné a jen zabírají místo?

Když jsem chodila na základní školu, vždycky na mě a bráchu ráno na stole čekal namazaný chleba se sýrem a jablko. Od táty. Jednou za čas se na stole objevila desetikoruna na tatranku. Od mámy. Ačkoliv ještě nemám děti, kterým bych dávala desetikoruny na tatranky, jednou za čas takhle naservíruji na stůl stravenky místo krabiček s obědem. Rozhodně to neznamená, že jsem špatná partnerka, ale jen to, že jsem žena, která není dokonalá – stejně jako každá druhá.

Jako mladší jsem měla pocit, že jakmile máma mluví s muži, změní se jí tón hlasu a dikce – jako bájné Siréně. Jenže když chcete, aby vám chlap od benzínky krom natankování ještě nafoukl kola, případně v obchodě dal ty nejhezčí kusy šunky, je to takhle mnohem jednodušší. I mně být Sirénou zjednodušuje život, protože s plněním vzduchu na benzínkách si také nevím rady a ženská má být ženská a využívat zbraní, které má. A rozhodně se za tím neschovává nic hlubšího.

Ať jste jakkoliv staří, vaše máma si neodpustí otázku, zda vám v té kožené bundičce nebude náhodou zima. „Mami, prosim tě, jsem dospělá, ne…“ Jenže když se vaše děti nebo partner vypravují ven, vy sledujete za oknem ten marast, pak mrknete ke dveřím na spoře oděného muže – a položíte stejný dotaz. Jestli se takhle ptáte svých potomků, je to ještě v pořádku, ty nemusejí mít vždy rozum. V případě partnera či manžela to může být trochu otravné.

Většinou jde o vtípek, který je šitý na míru a málokdy ho pochopí někdo jiný než člověk, kterému je určen. Vlastně – dost často to nepochopí ani on. Prostě ten mámin humor, u kterého jsem dříve občas protáčela oči, je mi dneska tolik vlastní! A nejčastěji to bývají fóry typu „My, kalhoty, se samy neuklidíme, musíte nás uklidit vy. Tady na zemi je nám zima“, které směřují k členovi rodiny, jehož vyprané prádlo se už týden válí na zemi a on se nemá k tomu, aby ho uklidil. Rodinný humor je prostě zábava a prokletí zároveň. Pro všechny zúčastněné.

V čem se podobáte své mámě vy?