Článek
Pokud mi paměť nelže, říkával mi táta, že mi po kvasnicích porostou prsa. S odstupem let musím ovšem říct, že pěkně kecal. Chutnají mi dodnes – možná ještě pořád marně doufám v zázrak, když si občas ukousnu.
Číslo dvě žádnou podobnou zvláštností v příjmu potravy zatím netrpí. U něj jsem ráda, když vůbec něco sní, přestože jeho tělesné proporce vypovídají o opaku. To, co ale předvádí číslo jedna, nemá obdoby. Mám podezření, že si to vybírá i za brášku. Nikdy jsem neviděla dítě ležet na zemi a nabírat ústy písek. Jen to vlastní.
Toto postižení, pokud to tak mohu nazvat, přišlo velmi nenápadně. Číslo jedna začalo ocucávat kameny. Velké či malé, barevné či špinavé, na tom nezáleželo. Postupně ovšem rozšířilo repertoár i o úlomky cihel, štěrk, písek, hlínu, trávu a květiny. Nejvíc číslu jedna zachutnaly sedmikrásky, které pozobávalo při každé procházce. Občas mě napadlo, že bych místo přípravy večeře mohla poslat své dítko napást se na zahradu.
Musím říct, že pro mé děti platí pravidlo přísného zákazu pojídání čehokoli, co nedostanou na talíři. Pokud jde ovšem o mé mladší dítě, zavládla v tomto směru totální anarchie. Zkoušela jsem už snad všechny možné metody, abych ho odnaučila jíst vše, nač dostane zrovinka chuť. Zprvu jsem jen domlouvala a vysvětlovala, poté jsem hrozila a vyhrožovala. Nakonec jsem i trestala plácnutím přes ruce či zadek. Došlo i na výplachy dutiny ústní, které číslo jedna bytostně nesnáší.
Ve finále jsem vyzkoušela i metodu navádění, která vypadala asi takto: „Ty papáš hlínu? Tak si naber pořádně. Ne, tuhle ne, ta je suchá, bude se ti špatně polykat.“ Nezabralo nic. Prostě mám doma pojídačku nerostných surovin a neustále ji musím mít na očích, abych uhlídala, co si do svých úst strká. Jestli tam něco měla, či ne, poznám podle zbytků písku mezi zuby.
A nejsou to jen nerostné suroviny. V nestřeženém okamžiku mi číslo jedna snědlo písmenka na klávesnici. To je zcela pochopitelně má chyba, jelikož jsem nechala otevřený notebook a odběhla jsem. Při potřebě vyčištění klávesnice musím vynaložit opravdu sílu, abych písmenko vytáhla z pacek, které jej přidržují. Opravdu to jen tak lehko nejde. Ovšem během dvou minut mi číslo jedna stihlo vylámat písmenek asi dvacet, včetně plastového mechanismu, a vykousat miniaturní části z několika gumových podložek, které zmizely v nenávratnu, zřejmě v trávicím traktu mého dítka. Čárku a pomlčku jsem schopná nahradit na numerické klávesnici, ale to, že mi snědlo „X“, mě vážně namíchlo.
Zcela vážně uvažuji o pořízení náhubku typu „Hannibal Lecter“. Jinak totiž hrozí, že mé dítko „spase" celý dům...
