Polyamorie: Jak se žije s vícero partnery najednou?

Polyamorie by se dala přeložit jako mnoholáska (z řeckého poly tedy mnoho, a latinského amor neboli láska). Je to životní styl, při kterém lidé žijí v několika milostných vztazích, a to zcela otevřeně, s vědomím a souhlasem všech zúčastněných. Jeden muž tak má třeba i několik partnerek, nebo naopak.

Může jít jen o randění, ale i o skutečné soužití, kdy více milostných partnerů sdílí domácnost. Přijde vám to šílené? Zastánci polyamorie ale tvrdí, že tenhle životní styl má od běžného monogamního vztahu řadu výhod. A takhle zmiňované plusy vidí odborníci na vztahy.

Polyamorici tvrdí, že soužití více lidí je jednoduše levnější. Víc lidí totiž znamená víc příjmů, tedy více financí na dělbu o veškeré životní výdaje. Jednoduše řečeno, lednici neplní dva lidé, ale třeba tři a více, o nájem se také dělí víc lidí, a podobně. „Pokud domácnost sdílí více lidí, určitá úspora to je. Ale na druhou stranu je také mnohem složitější se na společných výdajích dohodnout, sestavit domácí rozpočet bude o hodně těžší,“ tvrdí vztahová koučka a zakladatelka Školy pro ženy Lenka Černá.

A nezapomínejme ani na to, že i polyamorici se rozcházejí. Následné finanční vyrovnání, když společnou domácnost opouští některý z členů, případně se rozchod týká všech, musí být opravdu náročné. Jen si vybavte, jak těžce leckdy hledají shodu dva rozhádání lidé, natož když jich je víc.

Každý to asi zná. Vy máte chuť večer někam vyrazit, partnerovi se ale nikam nechce nebo mu třeba není dobře. On se chce dívat na fotbal, vy byste si ale radši pustila nějaký film. Klasický vztah je vlastně o neustálém vytváření kompromisů a vždy musí někdo ze svých představ slevit.

Polyamorici prý tohle až tak často neřeší. Když je jeden bez nálady a chce jít spát, pořád jsou tu další členové, kteří si třeba rádi za zábavou vyrazí. Podle odborníků tohle ale není ani tak výhoda, jako spíš sobeckost a neochota tolerovat partnerovi jeho slabiny. „Tohle je jen argument pro lidi, kteří nechtějí snášet druhého, nemají trpělivost, soucit, chtějí si pouze prosadit to své. Neumí prožívat lásku, souznít s druhým, i když je zrovna slabý, chtějí jen to své,“ tvrdí vztahový kouč Aleš Kalina.

A souhlasí s ním i Lenka Černá. „Tohle mi přijde asi nejvíc patologické. Když nejsem stoprocentní, ten druhý má možnost jít a užít si s někým jiným a mě prostě nechat s mou špatnou náladou, s mým trápením? Vztahy tu jsou ale přece od toho, abychom s partnerem sdíleli dobré i zlé, pomáhali si, podporovali se,“ říká Lenka Černá.

Každá domácnost znamená také povinnosti a práci. Někdo musí vařit, prát, uklízet. Psát s dětmi úkoly, mazat jim do školy svačiny a podobně. A právě kolem dělby těchto povinností bývá v řadě vztahů dost dusno.

Polyamorici tvrdí, že u nich to nebývá takový problém. Je jich víc, takže se o povinnosti snáz podělí. Nikdo se prý necítí přetížený.

Podle vztahových odborníků to ale není ani tak záležitost toho, kolik lidí se o péči o domácnost dělí, ale jak dobře se umí partneři dohodnout. „Podle mě jsou tohle všechno jen takové polopravdy, láska se jednoduše nemusí dělit,“ tvrdí Aleš Kalina. Vyrovnanému a sebevědomému člověku prý totiž stačí láska jednoho partnera. Když je jich víc, jde o jakési pojištění sebe samého (když mě opustí jeden, pořád mám ještě toho druhého).

Koneckonců je to stejné jako u financí. Dva lidé ušpiní u večeře méně nádobí než třeba čtyři. Povinnosti kolem domácnosti jsou jednoduše přímo úměrné počtu lidí, kteří v ní žijí.

Jeden má zrovna chuť a celou noc by promiloval. Druhý je unavený a jediné, na co má pomyšlení, je spánek. A tak je jeden frustrovaný z odmítnutí, druhý otrávený, že je k sexu nucen. V polyamorním vztahu tohle prý nebývá problém. Když jeden nechce, druhý třeba ano. „Ano, tak to opravdu může být. I když jednomu například zrovna nesedí nějaká sexuální praktika, je tu někdo další, kdo tenhle nesoulad může vyladit,“ uznává terapeutka pro děti, rodiny a mezilidské vztahy Lucie Mucalová.

Na druhou stranu je tu obrovské riziko žárlivosti a obecně mohou mít lidé v takto nastaveném vztahu větší sklony k sobeckosti a neschopnosti řešit jakékoli trable. „Upřímně, celá idea polyamorních vztahů mi přijde jako pouhý únik od vztahových problémů. Je to neschopnost jim čelit, jenže právě to je smyslem vztahů. Když budete konfliktním situacím unikat, nevytvoříte hluboké pouto s tím druhým, ochudíte se o obrovskou zkušenost a sebepoznání,“ dodává Lenka Černá.

Většina odborníků se ale shoduje, že polyamorie je v podstatě jen tak trochu jiná forma nevěry či volného vztahu. Jde o polygamii, o které prostě jen všichni zúčastnění vědí a vyhovuje jim. Jde ale jen prý o to, že si tak tito lidé zajišťují větší a stálý přísun lásky. „Ze zkušenosti potvrzuji, že jeden muž měl i šest partnerek a hezky si je udržoval. Známý má čtyři, všechny platí, udělal jim děti. Všechny se musí scházet v jím stanovených datech a bavit se spolu. Kdybychom ale udělali rozbor životů těch lidí, zjistili bychom, že prožili nějaké trauma odmítnutí, náročný rozchod, nedostatek lásky, sexuální zneužívání a podobně,“ tvrdí Aleš Kalina.   

Co myslíte, je polyamorie opravdu v něčem výhodná?