Dědeček zachránil vnučku, daroval jí ledvinu! Udělali byste to také?

Penny se narodila o deset týdnů dřív a vážila necelých 600 gramů. Nízká váha ale byla její nejmenší problém – narodila se se špatně vyvinutými ledvinami, srdeční vadou a s chronickým onemocněním plic.

První prognózy britských lékařů byly zdrcující. Tvrdili, že holčička zemře pár hodin po porodu. „Ale ona stále žila, bojovala a lékaři ji nakonec dokázali při životě udržet. Byla to jedna operace za druhou, zvládla to. Od první chvíle, kdy mi vstoupila do života, je Penny moje radost, štěstí a jsem na ni hrdý,“ vzpomíná Pennyin tatínek Stuart.

Ani tak to ale nebyla výhra, lékařům dělaly starost Pennyiny ledviny. Loni v červnu přišli s tím, že bez transplantace se holčička nejspíš nedožije pátých narozenin. Celá rodina tak okamžitě podstoupila vyšetření, které mělo zjistit, zda je někdo z nich vhodným dárcem. Jediný, u koho byla nalezena shoda, byl Pennyin dědeček, čtyřiašedesátiletý John.

Ten neváhal ani vteřinu. „Už když se Penny narodila, řekl jsem svému synovi a jejímu tatínkovi, že udělám cokoli, abych jí pomohl. Že klidně prodám dům a veškerý svůj majetek – prostě není nic, co bych pro ni neudělal. Byl jsem jediný, kdo jí mohl dát ledvinu, tak nebylo o čem přemýšlet,“ říká John.

Ten to nepokládá za nijak velkorysý čin, ale za věc, kterou by pro svého syna a pro své vnouče udělal každý děda. „Když můžete zachránit svému dítěti dítě, je to ten největší dar, který si můžete vzájemně dát. K Penny nebyl osud při narození moc přívětivý, ale i přesto je to nejúžasnější, nejroztomilejší a nejhravější dítě, jaké si dovedete představit,“ dodává šťastný John.

John byl samozřejmě z operace trochu nervózní, ale nakonec to prý bylo vlastně velmi jednoduché. „Operace se odehrály v jeden den. Po dvou dnech už jsem byl na nohou a mohl jsem domů. Penny pustili z nemocnice po čtyřech dnech,“ popisuje obětavý dědeček.

Holčička zákrok zvládla skvěle a na první pohled je vidět, jak moc jí dědečkova ledvina pomohla. Den ode dne je prý veselejší, usměvavější a živější. Díky transplantaci už nemá téměř žádná zdravotní omezení. „Jednou za půl roku jen musí do nemocnice na pročištění plicních cest, ale jinak může žít úplně normální a obyčejný život,“ vysvětluje její tatínek Stuart.

Ten je svému otci nesmírně vděčný. „Nikdy nebudu schopen tátovi dostatečně poděkovat, není nic, co bych mohl udělat, abych mu jeho velkorysost oplatil. Budu mu dlužný do konce svého života,“ říká Stuart. John ale tenhle vděk odmítá. Odměnou mu je prý úsměv vnučky a také vědomí, že část z něj bude v Penny žít i poté, co on tu nebude.

Je to podle vás velkorysé rozhodnutí, nebo by to vážně udělal každý?