Na divadle striptérka, v soukromí matka. Rodila jsem doma a bylo to úžasné, říká herečka Krejčíková

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jana Švandová s ní hraje v představení Sugar (Někdo to rád horké) v Divadle Na Fidlovačce a o Anetě říká, že je v titulní roli lepší než Marylin Monroe. Aneta Krejčíková si odskakuje na jeviště od dětí ráda. „Když jsem měla dvouměsíčního Beníčka, volali mi, že Andulka Fialová, která mě zaskakovala, si něco udělala s nohou. Bylo vyprodáno, tak jsem přijela. A byla to totální euforie: vyměnit poblitá pyžama a tepláky za tuhle femme fatale,“ přiznala.

Aneto, máš ráda překvapení?

Mám ráda překvapení a ráda chystám překvapení. Bohužel ale moc často překvapená nejsem, protože to vždycky prokouknu a hrozně mě to mrzí.

Když ti tvůj partner Ondřej připravil překvapení, že tě požádal o ruku během děkovačky v divadle, tak to jsi prokoukla?

To byla jedna z mála věcí, které jsem neprokoukla. Je zajímavé, že o tom mluvíš, protože zrovna včera jsem ukazovala kamarádce video, jak mě Ondřej požádal o ruku. Bylo to na představení Magor, které jsem zrovna neměla moc ráda. Ondra si ho z nějakého důvodu vybral.

Diváci měli pocit, že to tam patří?

Vlastně jo, protože chod toho představení byl tak absurdní, že si dovedu představit, že si někdo nebyl jistý, jestli to do toho patřilo. Každopádně když se tam přiřítil tím kotoulem…

Kotoulem?

On je tělocvikář. Přiletěl parakotoulem, pak si gestem utišil diváky - bylo jich plné divadlo, asi pět set lidí - a poklekl. A já, když tam přilétl, jsem byla úplně červená a říkala si: „Bože, ten je snad ožralej, to není možný.“ Ale pak to přešlo do milého překvapení. Děvčata pláčou, když je muži požádají o ruku, já byla tak v šoku, že ze mě nešla žádná taková emoce. Ale bylo to hezké.

Už je to nějaký pátek. Ten rok, kdy mají být dva zasnoubení, už jste dávno přešvihli. Kdy bude svatba?

Nevím, ono to není asi úplně na pořadu dne. Máme dvě malé děti a já si popravdě nedovedu představit, že bych ještě měla plánovat svatbu. Je to něco navíc, co není potřeba.

Děti sis pořídila před třicítkou, což dnes není tak úplně obvyklé, zvlášť u herečky s rozjetou kariérou.

Jo? Já ten pocit vůbec nemám, myslím, že s holkami, co mám kolem sebe, včetně kolegyň, jsme ten mýtus začaly bořit. I při rozjeté kariéře se dají rodit děti a starat se o rodinu.

Chtěla jsi to tak?

Neplánovala jsem to, ale teď jsem moc vděčná.

Když jsem viděla tvoji maminku a babičku, říkala jsem si, že asi také se založením rodin nečekaly, protože vypadají pořád strašně mladě.

Jsou mladé. Já jsem z neuvěřitelně mladé rodiny. Moje babička se stala babičkou, když byla o pár let starší než já, bylo jí devětatřicet, když jsem se narodila. To dneska nemají některé holky ani první dítě. Mně se to líbilo. Už když mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct, jsem si uměla představit, že bych měla dítě. Vedli jsme o tom vášnivé debaty s přáteli a oni mi říkali, že jsem se zbláznila a co bych dělala s dítětem. Mám v sobě mateřské pudy odmalička.

Děti jste neplánovali - to, že budeš rodit druhé dítě doma, sis naplánovala?

Ano, protože to se musí naplánovat, když chceš, aby to proběhlo hladce. I když někdy se může stát, že to neplánuješ a porodíš doma. Ale porod Toničky jsem plánovala doma a měla jsem svůj porodní tým, takže jsem byla pečlivě sledovaná.

Proč jsi to chtěla? Nepřipadalo ti to riskantní?

Ani chvilku, což mě přesvědčilo o tom, že je to takhle dobře. Kdybych měla nějaké pochybnosti a necítila bych se v tom jistě, tak do toho nepůjdu. Máma i babička prožily celkem traumatické porody, logicky jsem ty historky poslouchala, že porod je prostě strašlivá věc, kterou přežiješ, ale je to opravdu hrozné. A já si z toho to trauma odnesla. Chtěla jsem zlomit kletbu a podařilo se to.

Všechno proběhlo v pohodě?

Proběhlo. Měla jsem úžasnou porodní asistentku, která to už bohužel nedělá. Strašně mě mrzí, že to u nás není podporované, protože to, co předvedla, je prostě neuvěřitelné. Jsem přesvědčená, že kdybych Tóňu rodila v nemocnici, tak mě odvezou na císařský řez, protože nebyla správně vyrotovaná v porodních cestách. Praktikovaly jsme různé cviky, a když jsem docvičila, Tonička byla během tří minut na světě. Nezaváhala ani na chvilku, její srdíčko pořád jelo ve stejném rytmu a byly jsme nádherně napojené a já jsem opravdu cítila, že to je naprosto bezpečné a v pohodě. Ale chápu, že spousta lidí na to hledí jako na neuvěřitelný risk. Já to mám takhle.

Když jsi o tom rozhodnutí Ondřejovi poprvé řekla, nelekl se?

Lekl a nesouhlasil s tím. Měl s tím docela problém, ale myslím si, že vzhledem k tomu, že to byl náš druhý porod, pochopil mě. Já bych do toho při prvním asi také nešla, protože jsem vůbec nevěděla, v čem to spočívá.

Co v dětech vidíš ze sebe a co z Ondřeje? Když o tobě babička říká, že jsi generál odmalinka, porodila sis dalšího generála nebo generálku?

Děti nás zrcadlí vlastně pořád a ne vždycky je to příjemné. Beník bývá poslední dobou vznětlivý a paličatý, což jsme s Ondřejem oba. Momentálně pozoruju, že fyzicky je Ben totální kopie Ondry, Tonička moje. Já jsem prostě porodila dva naše klony. Ale myslím, že mentálně to bude naopak, Ben bude víc charakter můj a Tóňa Ondry.

Pubertu máte ještě daleko. Tys ji strávila před kamerou seriálu Ulice. Kdyby za tebou teď přišla nějaká maminka, že její třináctiletá dcera chce hrát, doporučila bys to?

Nevím. Necítím, že bych měla mít právo někomu říkat, co má dělat.

Ale máš tu zkušenost.

Mám. To, co jsem zažila já, bylo v pohodě a fajn. Navíc seriál Ulice je fenomén, začínal s ním Dušan Klein. Hráli tam všichni herci, na které si vzpomeneš. Včetně paní Maciuchové a pana Hrušínského.

Bavilo tě to?

Byly to krásné začátky, neuvěřitelná zkušenost, za kterou jsem strašně vděčná. Kvůli tomu bych maminkám herectví jejich dcer určitě nerozmlouvala. Jediné, co bych udělala jinak, víc bych se vzdělávala. Šla bych nejdřív na klasický gympl, až pak na hereckou školu. Ale zase na druhou stranu herci málokdy zakrní, protože do sebe musí pořád vstřebávat nějaké informace, jak se zabýváme různými tématy.

Když dostaneš roli, potřebuješ k ní široký background?

Záleží na žánru a o co jde, co je pro tu roli důležité.

Třeba než jsi hrála slepou holku ve filmu Láska je láska, zjišťovala sis od nevidomých, jak žijí?

Měsíc a půl jsem nedělala nic jiného, než že jsem je studovala, chodila jsem do jejich komunity. Bylo to příjemné. Ale mrzí mě, že ten film není realističtější, protože oni hýbou obličejem trochu jinak, jsou expresivnější. Měla jsem to nacvičené, ale režisér Milan Cieslar mě poprosil, ať to dělám míň, protože je to fotogeničtější pro kameru. Točili jsme rodinnou romantickou komedii, asi by se tam výrazná mimika nehodila. Ale bavilo mě to.

Bavila tě stejně tak ta striptérka v Poupatech?

No, jo.

Také jsi chodila někam na náslechy?

Byli jsme se s režisérem Zdeňkem Jiráským podívat na striptýz do jednoho šíleného podniku. A léto před castingem na tenhle film jsem dva měsíce v Řecku pracovala v jednom klubu, kde byl striptýz. Takže jsem tam pozorovala ty holky, které tam jezdily z celé Evropy, hlavně Maďarky a Rusky. Pak jsem šla na casting na úplně jinou roli a Zdeněk mě tehdy poprosil, jestli bych nemohla nahodit Vladimíru Polívkovi text té striptérky Zuzany - ten dialog se mi strašně líbil a hezky se mi hrál, tak jsem se zeptala, jestli už má Zuzanu obsazenou. Neměl, myslel, že ji obsadí nějakou striptérkou. Na herectví mě baví ta rozmanitost: točila jsem striptérku v dramatu z drsného kraje Poupata a za půl roku nepolíbenou nevidomou holku v komedii Láska je láska.

Tvoje sestra dlouho závodně tancovala, ty jsi začala ještě na základce hrát. Vaše maminka říká, že neví, kde se to ve vás vzalo, že ona je taková normální. Takže tvůj partner Ondřej může být rád, že hraješ, že si to vybiješ v divadle a před kamerou a doma jsi pak normální?

Řekla bych, že pod to by se Ondra asi nepodepsal. Je to pro něj těžké, protože moje práce není jen o tom, že jdu do divadla nebo studia, tam si zahraju, přijdu domů a je klid. Jsou to i společenské akce a další věci. Ondra se ze začátku z té pozornosti lidí necítil moc komfortně, což chápu. Někomu přijdou večírky a premiéry vzrušující, on ten typ člověka není.

Musí tě hodně milovat, že to vydržel.

Kdybychom se neměli tolik rádi, už bychom spolu nebyli.

Když se ti narodily děti, nevyloučila jsi, že by ses herectví i vzdala. Jak to máš teď?

Už bych herectví nenechala. Cítím, že ho potřebuju, hrozně mě baví. Dovedu si ale představit, že bych každou zimu odletěla na tři čtyři měsíce někam do tepla, odpočívala a dělala úplně něco jiného - třeba malovala obrazy a byla intenzivně s dětmi. To si umím představit, ale ne natrvalo.