Nejsem vdaná a nemám děti, není to moje téma, říká herečka Barbora Seidlová

Štáb pořadu Moje místa, který vysílá Televize Seznam, pozvala například na víno do mikulovského sklepa svých rodičů, na křest knížky Zápisky z cest, již napsala společně s kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými, nebo do oblíbené kavárny. Bářiny Intimní zpovědi si můžete exkluzivně pustit už teď TADY. Nebo si jejich podstatnou část přečíst.

Barunko, ty o sobě říkáš, že se nerozhoduješ. Jak se to dělá?

Já spíš neplánuju. Nevzpomínám a neplánuju. Ale rozhodnutí udělá člověk za den statisíce. Musíš se rozhodnout i jestli zvedneš nohu nebo ruku. Takže se rozhoduju, ale snažím se nic dopředu neurčovat. Až když si situaci ohmatám, teprve si vybírám a zjišťuju, co mě vyjadřuje a těší.

V tom má velkou roli rodina, učitelé, vedoucí kroužků… Všichni tě někam směřují.

Je to vlastně celoživotní manipulace. Rodíme se do společnosti, která s námi manipuluje, učí nás řídit se příkazy našich vychovatelů, rodičů, učitelů, nadřízených. Tak to dodržujeme. Ale to neznamená, že je to správné. Když jsme byli malí, neustále jsme se ptali proč, proč, proč. A nestačilo nám prosté vysvětlení, potřebovali jsme vědět, jestli to nemůže být jinak. V dospělosti jsme se ptát přestali a já myslím, že je nejvyšší čas, abychom se zase ptát začali. Existuje tolik světů, kolik je lidí. A neznamená to, že jeden je špatně a druhý dobře. Znamená to, že jsme jiní.

Proto vzniklo u vás v divadle MALÉhRy Čtení ke kafi? Chtěly jste s kolegyněmi klást otázky, o kterých se nemluví?

Původní myšlenka nebyla až tak hlubokomyslná. Bavíme se o tématech, která nás zajímají, potkáváme se s lidmi, čerpáme z toho, co se děje kolem nás i nám samotným. Povídaly jsme si i o tom, proč mít nebo nemít děti, co znamená svatba a rodina nebo jak trávit Štědrý den. S divadlem cestujeme po republice, bavíme se hodně s lidmi, a tak zjišťujeme, že jsou lidé zvyklí přemýšlet hodně konvenčně.

Například?

Slavíme 24. prosince, protože to tak je. Všichni jsme doma pod stromečkem s rodinou. Někoho to může nesmírně bavit a přinášet radost. Ale potkala jsem spoustu lidí, pro které je utrpení, že musí jednou za rok jet za rodinou, s níž se jinak celý rok nevídají. Ale říká se, že o Vánocích má být rodina pohromadě, takže budeme hrát komedii pod stromečkem, že se máme rádi, i když to tak třeba není. Zjistily jsme, že tato úplně jednoduchá témata jsou v podstatě tabu, tak jsme o nich začaly dělat Čtení ke kafi. Zabýváme se i tím, proč jsme tím, kým být nechceme, a nejsme tím, kým bychom chtěli být. Myslím, že začátek tkví v té otázce PROČ.

Takže když se tě někdo ptá, proč nejsi vdaná a nemáš děti, tak o tom mluvíš, aby lidé věděli, jak jsou ty otázky netaktní?

Mě to vždycky překvapí, protože já tahle témata neřeším. Nejsem vdaná a nemám děti, protože to nejsou moje témata, můj život naplňují jiné věci. Ale to neznamená, že to nikdy nebude.

Prostě to nepřišlo.

Prostě to není. Je pravda, že novináři se mě na to často ptají, protože to takzvaně není úplně normální. A když na to odpovím, tak mi většinou přijde spousta zpráv a mailů a dotazy. Až mě mrazí, když si čtu zprávy od slečny, které je třicet a ona se každé ráno budí s pocitem viny, že nemá partnera. Protože společnost ji přesvědčila, že v určitém věku musí vystudovat, pak musí mít kluky, pak si musí vybrat manžela, mít děti, pak dělat kariéru, pak musí zestárnout a nakonec umřít. Mezitím si ještě hodíš nějakou nemoc. Ale co když to může být úplně jinak?

To zní strašně, když to takhle vyjmenuješ.

Zní to strašně, ale podle tohohle mustru dost často žijeme. No a mně přijde hrozně smutné, že holky, které nemají ve třiceti kluka, si připadají vadné. Tak ho zrovna nemají, no a co? Jenomže my jsme naučení, co má být správně - a když to nesplňujeme, cítíme se být špatní.

Hraješ ve filmu Život pro samouky influencerku, která chrlí jednu radu za druhou. Co sis o ní říkala?

Tyhle postavy mě nesmírně baví. Začala jsem sledovat spoustu inspirativních videí od ezo influencerek. Přemýšlela jsem, z čeho pramení potřeba tohohle projevu. Přišla jsem na to, že v začátku je trauma. Nějakým jsme si prošli úplně všichni. A v těch traumatech se můžeme potkávat. A když někdo najde cestu ven, může pomoci těm dalším. Na štěstí nevěřím, myslím, že je to stav bytí. A že vnímáš nějaké štěstí nebo radost ve chvíli, kdy je cítíš v sobě.

Probudíš se vůbec někdy se špatnou náladou?

No ježíšmarjá!

Kdykoliv tě vidím, máš pusu od ucha k uchu.

Kdybych měla rypáka, co bych sklízela? Samý rypáky. Ale když se na lidi usmívám, tak se oni usmívají na mě. Já to dělám docela zištně. Abych měla kolem sebe šťastné lidi a měla pocit, že žiju ve šťastném světě.

Přesto se zeptám: kdys byla naposled naštvaná?

Včera. Na sebe, protože jsem ztratila peněženku. Zablokovala jsem si karty… a pak jsem zjistila, že jsem jenom prachsprostá hysterka, protože jsem tu peněženku měla v jiné kabelce. Jsem na sebe naštvaná, protože budu muset řešit ty zablokované karty.

Ale nemusíš řešit ztracené doklady, když jsi ji našla.

To je dobrá připomínka. V těch naučených stereotypech jsme zvyklí dívat se na věci ze špatné stránky. Jako když třeba strašně spěchám a všimnu si, že nemám benzin, jsem naštvaná. Zarazila jsem se: Co to mám za přístup? Vždyť můžu jet autem, můžu zastavit u benzinky, je jich tu dost, takže mám vlastně štěstí. Celý ten pohled se mi převrátil, když jsem si to uvědomila.

Jsi z generace, kdy si děti musely ve většině rodin pozornost zasloužit a být „hodné“. Kdy sis řekla, že si budeš dělat všechno po svém a nebudeš závislá na tom, co si myslí ostatní?

Postupně. Byla jsem vychovávaná k soupeřivosti, že si musíme pochvalu zasloužit. Musím říct, že to ve mně nezanechalo nejlepší zážitky, hodně jsem s tím bojovala, protože jsem se začala otáčet dovnitř. A myslím, že jak jsem byla slavná v docela útlém věku, toužila jsem i později dokázat, že za něco stojím. Až postupně jsem přicházela na to, že když mě lidé chválí, necítím se líp.

Bylo ti to divné?

Bylo, vždyť šlo jen o komerční film. Tak jsem se vrhla i do autorského divadla. Ale pořád jsem se necítila líp. Postupně jsem začala hledat ten pocit dostatečnosti v sobě. Nemusíme dokazovat, že jsme láskyhodní, jsme přece úžasní takoví, jací jsme. I když mám spoustu vlastností, které mi na mně samotné vadí. Mluvím moc nahlas, chodím moc rychle, jsem překotná, hysterická, strašně ráda organizuju a prudím tím všechny ostatní.

Ty jsi hrála v podstatě takovou esenci milenek ve filmu Odcházení, kterým si náš exprezident splnil sen režírovat. Ovlivnil tě nějak Václav Havel?

Byl mi sympatický, protože i já se ráda pouštím do věcí, které jsem nestudovala. V Odcházení jsem měla nádhernou roli. Představu muže o ženách, která je zbavená všeho, co mužům nevyhovuje. I po vodě jsem chodila. Václav Havel mě nesmírně inspiroval a překvapil svou lidskostí. Našla jsem úplnou normálnost, která je vzácná, protože teprve v ní se můžete sejít jako duše s duší, když odložíte ty masky. Potěšil mě tím.

Ještě prosíš anděly, abys měla kde zaparkovat?

Jasně! Máme dohodu, že to nemusím opakovat při každém parkování. Když si uvědomíš, že tvoříš svůj život svými myšlenkami, tak to znamená, že nic není náhoda. Převezmeš totální zodpovědnost úplně za všechno, co se děje v tobě a kolem tebe. Což není snadné, ale je za tím neuvěřitelná svoboda. Občas také začneš mít pocit, že bys mohla trošku ohýbat realitu ve svůj prospěch. A to je třeba to parkování.

Na roli princezny Zubejdy ve filmu Lotrando a Zubejda byl několikakolový konkurz, aby zjistili, jestli tak křehká patnáctiletá holčička vydrží natáčení, vzpomeneš si na to někdy?

To je vtipný, protože já se o těch náročných konkurzech dozvěděla až ex post. Navíc mám selektivní paměť a dost vymazávám. Nemyslela jsem si, že s někým soupeřím o roli, měla jsem pocit, že jde o přípravu na natáčení.

Když tě oslovili, tak proč by ti to nedali, viď?

Přesně: Proč ne?

Spolutvoříš divadlo, vydáváte knížky, zabýváš se produkcí, na křtu klidně naléváš tematický aperitiv a vrhneš se upravovat světla - když věříš v to štěstí začátečníka, jsou ještě obory, kde bys ho ráda vyzkoušela?

Teď mě nic nenapadá. Jsem zahlcená tím, co mě baví. A baví mě neskutečná spousta věcí. Dokážu se zabavit i tím, co není vidět. To znamená, že si zalezu doma, něco si šiju nebo něco vyrábím. Přestala jsem rozlišovat věci na velké a malé. Je jedno, jestli vydáváš knihy, hraješ divadlo, točíš filmy, povídáš si s paní na ulici nebo si něco vyřezáváš. Jde o to, co do toho dáváš. Pro mě je podstatné, abych cokoliv dělám, dělala se zaujetím a láskou.