Nechtěla jsem, aby děti pendlovaly s batůžkem. Tak to dělám já, říká Bára Poláková

Rodný Kolín, nedalekou Kutnou Horu s chrámem svaté Barbory i křest poslední desky uvidíte v páteční premiéře pořadu Moje místa v Televizi Seznam. A také, co na Báru prozradili Eva a Marek Adamczykovi, Jan Cina, Lenka Krobotová nebo kolegové z kapely. Intimní zpověď o herectví, muzice, výchově dcer ve střídavé péči i třídních schůzkách si můžete exkluzivně poslechnout už teď TADY. A podstatnou část si i přečíst.

Podepsala bys, Báro, že život začíná ve čtyřiceti?

Ne. Protože život začíná narozením. A já mám za sebou strašnou spoustu skvělých zážitků a těším se na všechny, které mě čekají.

Proč si myslíš, že některé ženy to tak mají?

Třeba jim v těch čtyřiceti odrostly děti, takže naberou čerstvá křídla, ta, která zapomněly někdy v pětadvaceti. Myslím, že to je hezký čas, že se člověk cítí dobře fyzicky a zároveň mu to ještě pálí. Nebo nevím. Doufám, že mi to bude pálit do 98.

Když ti bylo těch pětadvacet, myslela sis, že toho jednou budeš tolik zvládat?

To jsem si přála především hrát. Ještě jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych mohla zpívat. A myslím, že jsem si představovala, jaké to je být maminkou. A vysnívala jsem si různé scénáře. Ale nic z toho se nestalo a jak jsem si myslela, že „takhle nějak bude to mateřství“, tak je to stejně jinak. Takže jsem došla k tomu, že je fajn přijímat všechno, co přijde, jako dobrodružství. I k chybám se stavět jako k dobrodružství a zbytečně se nesvírat nějakými ambicemi, jak být perfektní.

Jaké dobrodružství je mít dvě malé holčičky v první a druhé třídě?

Velké dobrodružství to je. A ještě určitě bude, až přijde puberta a všechny ty fáze, které prostě přijdou. Ale na všechno se těším.

S jejich tatínkem Pavlem Liškou jste i po rozchodu dokázali zůstat plnohodnotnými rodiči. Jak se vám to povedlo?

Hodně jsme mluvili, vysvětlovali. Myslím, že je důležité se snažit pořád vidět to, co na tom druhém člověku máme rádi a proč tu ty děti jsou. Vzpomínat na tu lásku a na všechno hezké. Je to podle mě základ toho, aby děti, až jim bude dvacet a třicet, věděly, že i když se to nepovedlo, jak jsme si představovali, tak jsou tady z lásky.

Psychologové říkají, že je v případě střídavé péče ideální, když děti bydlí pořád ve stejném bytě a rodiče se u nich střídají. Vy to tak děláte, osvědčilo se to?

Holčičky se nemusí stěhovat z jednoho pokojíčku do druhého, což je super. Myslím, že je pro děti zmatečné vzít batůžek a jít jinam. Ale každý má jiné možnosti a jiný příběh, když to nejde takhle, má to jinak, určitě dělá, co může.

Jaké je to pro tebe, když ten batůžek nosíš ty a stěhuješ se?

Bylo období, kdy to bylo náročné. Ale holčičky nemusí a ta víra, že je to takhle dobré pro ně, je silnější, než abych si neurvala ze svého pohodlí.

Jsou dcery nějak dotčené vašimi profesemi? Nebo se je snažíte chránit a neukazovat jim to zákulisí?

Holčiky viděly poprvé můj koncert minulý rok, jenom pár písniček, pak byly na jednom dětském koncertu. A jinak vlastně velmi dlouho nevěděly, co je naše práce. Nebyla to umělecká koťátka, která vlají za rodiči. Strašně jsem si přála, aby toho byly uchráněné.

Umělecká koťátka je skvělý termín.

Je to stejně jako s tím bydlením: každý má svou cestu, co je pro jednoho nepřijatelné, pro jiného to může být super. Každý jsme jiný, proto je svět tak pestrý a dobrodružný.

Je dobrodružné, že jsi začala zpívat?

Jo, to považuju za jedno z největších dobrodružství mého života. Je to cesta svobody a euforie a zároveň i hlubokého přátelství, které máme v kapele. Kdysi jsme hodně na vystoupeních přespávali, ale teď už máme děti všichni a často se vracíme hned domů. První turné jsem zažila, když byla Ronja miminko. To se mnou tedy jela ale byly to vlastně takové výlety. Moje mamka nebo taťka byli s ní na hotelu, já odehrála dvě hodiny koncert a hned jsem běžela na pokoj kojit a spát. Byly to dva úplně jiné světy. Často jsem pak koukala další tři hodiny do stropu a rozdýchávala ty rozdílné energie. Kapela se trošičku blíží souboru v divadle, kdy jsou spolu lidé hodně intenzivně.

Pamatuju si tě z vinohradského divadla, ABC a Rubínu, nestýská se ti?

Stýská. Nejvíc po zkoušení, po tom společném hledání něčeho nového. Často vzpomínám na Rubín, na představení s Lukášem Příkazkým a Ondrou Pavelkou. Poslední zkoušení jsem zažila v Dejvickém divadle s Lenkou Krobotovou, Davidem Novotným a s Vaškem Neužilem, to bylo pro mě hrozně hezké zkoušení. Do hloubky, kdy v sobě musíš hledat cestičky k tomu místu, které je třeba bolavé a ani se ti nechce moc prozkoumávat nebo záchvaty smíchu nad něčím situačním, co ani nejde vysvětlit. Tak po tomhle se mi nejvíc stýská.

Když jsi měla poslední derniéru, dala sis nějaký termín, slib, kdy se na jeviště vrátíš?

Když jsem otěhotněla, nedělali jsme derniréry. V Rubínu jsme jen schovali kulisy, že pak navážeme, ale už jsme to neudělali. A v Dejvicích mě alternovala Martha Issová, ta pak otěhotněla, tak jsem se na chvilku vrátila. Pak jsem otěhotněla já s Rikou a vrátila se Martha, takže derniéru zažila ona.

Takže sis to „naposled“ neprožila - musíš se tedy na jeviště vrátit.

Asi jo. Strašně se těším, ale zatím si neumím představit, že budu zkoušet. Budu strašnej šprt - budu tam pořád chtít být a zkoušet.

Jsi ten typ?

Ne. Ale jak budu mít deficit, že jsem dlouho nezkoušela, osm let, tak k tomu asi budu přistupovat úplně jinak, než to bylo dřív, když jsem zkoušela několik inscenací za rok. Byla jsem zvyklá zkoušet od dvanácti let.

V čem je představení zásadně jiné než koncerty?

Na koncertech jsem sama za sebe. Kdybych se snažila schovat za nějakou „postavu“, hned by mě to vytrestalo. A byla bych ztracená. Ty začátky byly těžké, měla jsem jako zpěvačka trému. Strašnou.

Kdy jsi poznala, že prorazíš, že to je ono? Když měl klip Kráva první milion zhlédnutí?

Já vlastně nevím. Neumím na to odpovědět.

Nebo když jsi vydávala první cédéčko?

To tak nějak celé plulo. Začala jsem se scházet s Ivou Milerovou, ředitelkou Supraphonu, chystat desku a bylo to hrozně hezké. Měli jsme s Davidem Hlaváčem už dost práce za sebou, zjistila jsem, že jsem těhotná, vybíral se první singl. Nevědělo se, jestli to bude Krosna nebo Nafrněná. V mém případě to vždycky bylo tak, že jsem nějak plula prostorem. Jak prorazit? Jaká je definice toho, co to je? Že tě zná víc lidí?

Že na tebe lidé chodí, kupují si desky, po milionech sledují klipy. Kráva má dnes přes 21 milionů zhlédnutí, Nafrněná 52 milionů. Kdo z českých muzikantů to má?

Takhle to myslíš. V tom případě mi to došlo při prvním koncertu, když jsem ty diváky fyzicky viděla.

Že si koupili lístky a dorazili.

Jo, že tam jsou. A že ty písničky znají. To bylo prostě úplně nejvíc. Nejdojemnější. Prvních deset patnáct minut jsem se strašně třásla, protože jsem měla strašný nervy a nemohla jsem dodechnout z toho, že tam přišli a že se jim to líbí. Dojímá mě to pořád.

Když teď jdeš na pódium, máš pořád trému, nebo si to jdeš užít?

Jak kdy. V Lucerna Music Baru jsem na křtu alba ON/OFF měla velkou trému, protože tam bylo hodně hostů, hodně možností, co pokazit, hodně textu. A spoustu těch nových písniček jsem zpívala poprvé, přitom na textech jsme pracovali před půl rokem a mezitím jsem na koncertech zpívala jiné písničky. Takže publikum, které si naposlouchá novou desku, zná text líp než já a já mám pak nervy.

Tak ti napovědí, ne?

Třeba. Přitom vím, že kdykoliv jsem uvnitř skladby a prožívám ten text, tak jak jsem ho napsala se všemi motivacemi, proč jsem ho napsala, chybu nikdy neudělám. To je podobné divadlu: když jsem byla uvnitř postavy, nic se nestalo. Problém je, když člověk trochu odletí myšlenkami. Třeba když nezhasnou světla v sále. Zpívala jsem a do toho mi jelo, proč nikdo nezhasl. Pokazila jsem text, pak jsem řekla proč a požádala, ať zhasnou.

Před křtem v Lucerna Music Baru jsme se štábem byli na zkoušce. A mně se líbilo, jak jsi dbala na to, aby tam bylo tvým hostům - Evě Adamczykové a kolegům hercům - dobře, aby měli pocit, že si to pořádně nazkoušeli.

Beru to podle sebe, chovám se k nim tak, jak bych si přála, aby se někdo choval ke mně, kdybych byla host. Třeba se už poněkolikáté podařilo, že tým, jenž točí klip, je stejný. Takže se těšíš na lidi, které máš ráda. Klip A-E-I-O-U jsme s Honzíkem Cinou a Márou Adamcykem točili u návrhářky Káti Geislerové. Těšila jsem se na ni, na kluky, na dobrůtky, na make-up. Je to pro mě jako rodina, a důležitá, tak si ji opečovávám.

Dáš holčičky do školy, víš, že je vyzvedne Pavel, takže můžeš mít v hlavě jenom práci? Nebo ti vyskočí myšlenka, že na zítra mají mít úkol nebo že jsi nekoupila chleba?

Vyskočí, to je jasný, to má asi každá pracující maminka. Nejde to oddělit a je to prostě určitý znak mateřství. Já třeba ráda přemýšlím nad třídními schůzkami - ráda tam chodím, protože v obou třídách holčiček máme úžasnou partu. Ale jak někdy pracuju večer, je těžké to skloubit.

Schizofrenie zaměstnaných matek.

Vyšší dívčí v produkci, bych řekla. Můj diář, to je fakt produkční práce.

Když jsi frontman, jsi i šéf?

Kluci mi říkají šéfová. Ze srandy. Ale docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že není nikdo jiný, kdo by měl rozhodovat. Došla jsem k tomu, že musím tu pozici přijmout a postavit se k ní, jak nejlíp umím. Nikdo jiný to za mě neudělá.

Máš novou desku, ON/OFF. Už píšeš texty na další, nebo máš nějaké dokonce v šuplíku?

Máme jich docela hodně, co jsme nedali na minulou desku. Ne proto, že by se nám nelíbily, jedna dokonce byla i zmastrovaná, ale vyřadila jsem ji. Davida to mrzelo, byla jeho oblíbená, ale šéfová rozhodla. Bude ale žít svým životem, stejně jako další písničky, vrátíme se k nim. Mám hodně rozepsaných textů. A taky přichází do kin film Prázdniny s Broučkem - točili jsme ho s Lukášem Příkazkým vloni v létě. Mezi letními koncerty a vydáním desky. Vidíš, vždyť já jsem vlastně natočila film!