Můj život je v domku na Vysočině, do divadla si už jen odskakuju, říká nadšený rybář a houbař Oldřich Navrátil

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tento rozhovor vznikl u něj na chatě na Vysočině. Večer pak měl představení Manželství v kostce se Zuzanou Kronerovou. Přestože hráli partnery od dvacetiletých po „stodvacetileté“ sami, takže neslezli z jeviště, proti návštěvě nic neměl, dokonce celému štábu uvařil poctivou dršťkovku a flíčky s uzeným. Povídali jsme si o jeho vášni pro chataření a astrologii, sbírání malin, rybaření s vnoučaty, jak se mu spolupracuje s manželkou, i o tom, jak syn instalatéra a švadleny převezl komisi na JAMU.

Oldo, když ti bylo 60, tak jsi šel do StarDance, co máš připraveného na další dekádu?

Jsem rád, že je o mě zájem, ale nejsem z těch herců, co umírají v divadle. Mám to rád tady na Vysočině, tady je můj život. Do divadla se chodím někdy povyrazit, někdy vydělat peníze. Dostal jsem nedávno pěknou nabídku na hlavní roli v muzikálu o osvobozování Plzně americkou armádou. Režisér mi to začal popisovat a já mu říkám: „Pane režisére, nezlobte se, já vás přeruším, pro mě je divadlo tak leden, únor, březen, když je škaredě, pořád tma, ale v jiných měsících, to se nezlobte, musím být na chatě, protože kolik takových červnů mám ještě před sebou, když už je mně hergot těch sedmdesát?“

Ale jsi pořád v angažmá v ypsilonce?

Jsem, ale tam je to v pohodě. Když jsem třeba zkoušel s Arnoštem Goldflamem, tak v lednu a únoru. To mi vyhovuje.

Když se ještě vrátím ke StarDance, co sis tenkrát pomyslel, když jsi tu nabídku dostal?

Byli jsme s Moničkou na houbách a zvoní mi mobil. Že se otevírá nová řada StarDance, tak jestli tam chci být, musím to říct během dvaceti minut. Tak říkám: „Počkej, no, tak jo.“ Tak jsem šel do StarDance, já, odjakživa netanečník.

Ale protancoval ses daleko, do čtvrtého kola.

Kamila Tománková, se kterou jsem tančil, měla zkušenost, že nejlepší by bylo vypadnout tak ve čtvrtém kole, protože i tak je to rasovina, ale potom ještě větší, když se musíš naučit každý týden dva tance, nakonec i tři. Takže jsme vypadli akorát. Zhubnul jsme sedm osm kilo a tu váhu si od té doby držím. Když se mě pak někdo z kolegů ptal, jestli má do StarDance jít, poradil jsem mu, ať jednoznačně jde: že to je nepřenosná zkušenost, ale každopádně si protáhne kostru.

Co dalšího ti známý obličej přinesl takového, že jsi to vítal do života?

Jednoznačně laskavější přístup ode všech. Přijdu do řeznictví, že chci deset deka salámu, a paní se na mě podívá a řekne: „Jé, to jste vy, já vám to nakrájím z toho lepšího konce.“

Jak ses k herectví vůbec dostal? Tvůj tatínek byl instalatér, v rodině žádní ochotníci.

Instalatér, ano. A máti švadlena. Nikdy jsme s divadlem neměli nic společného, já jsem ani nebyl nikdy v divadle, než jsem se hlásil na JAMU. Neviděl jsem žádné představení.

Tak jak tě to napadlo?

To nenapadlo mě. Na třebíčském gymnáziu jsem měl úžasného pana profesora Ladislava Nováka. Byl to světoznámý výtvarník. Meda Mládková, velká mecenáška umění, říkala: „Vy vůbec nevíte, koho tady v té republice máte, máte tady Ladislava Nováka!“ Udělala mu v Sovových mlýnech výstavu. A tento Laďa Novák byl taky ochotník, rád režíroval a říkal: „Člověče, ty by ses měl přihlásit na JAMU, v tobě to je, já ti pomůžu.“ Kdyby mě nevzali na poprvé, tak bych hercem nebyl, podruhé bych se nehlásil.

Přiznal ses, že jsi nikdy nebyl v divadle?

To jsem jim nevykládal!

A že tě připravovali ochotníci?

Ano, to jsem řekl, slavní ochotníci z Třebíče. Připravil jsem si ke zkouškám monolog Vocílky ze Strakonického dudáka, ten jsem předvedl, komise mě poslala na chodbu, poradili se, pak oznámili, že jsem postoupil do druhého kola a ať si na příští pátek připravím něco jiného. No, a tehdy jsem zapojil herecké buňky a dělal jsem, že jsem to přeslechl a přišel jsem do toho druhého kola…

… s Vocílkou?

S Vocílkou. Zeptali se, co jsem si připravil, já že Vocílku. Vždyť jsme vám říkali, abyste se naučil něco dalšího. Ježíšmarjá, dělal jsem překvapeného. Tak nám ještě jednou předveďte toho Vocílku.

Používáš takhle své herecké umění i v civilním životě?

Každý to používá.

Dá se to využít ve vztazích?

Ne, tam ne, tam to nejde.

To bys zkusil jednou a skončil?

Ono by to nějaký čas možná vydrželo, ale vždycky se to provalí. To můžeš používat, když jdeš na stavební úřad, ale ve vztahu, natož ve vztahu s Moničkou? To už vůbec ne.

Tvoje žena je tvoje manažerka, nebál ses ponorky?

Ne, to mě nikdy nenapadlo, k ničemu takovému u nás nedochází. Monička léta dělala pojišťovací agentku, mistrovsky umí jednat s lidmi, tak jsem navrhl, ať mi dělá manažerku. Měl jsem bezvadnou, Hanku Kučerovou, ale ta nás měla hodně a já chtěl být jen jeden. Jako měl Tom Hagen v Kmotrovi jediného klienta Dona Corleoneho. Funguje to úplně bezvadně.

Dělá ti i řidičku?

Ne, vozím se sám, protože hrozně rád řídím, za volantem si odpočinu.

Jsme u tebe na chatě, v krásném prostředí, odkud se ti nechce moc odjíždět. Hodně se staráš o zahradu, co děláš kromě toho? Jsi rybář, houbař?

Rybář i houbař, už jenom to samo o sobě zabere čas. Nedávno tu byly lesy hodně napadené kůrovcem, spousta stromů musela dolů a na těch pokácených pláních se strašně rozrostly maliny. Říkal jsem si, že je tam přece nemůžeme nechat, Monička dělá úžasnou šťávu a marmeládu. Tady se nikdy nenudím. Vidělas ty rajčata a bazalku? Trhám je čerstvé k snídani.

Lehneš si někdy jen tak s knížkou?

Čtu si, jenomže mám pocit, že všechny podstatné knihy, aspoň pro mě podstatné, jsem už přečetl. Takže znovu otevřu Babičku, Švejka nebo Bylo nás pět. Ostatní knížky stojí srovnané v knihovně a čtu si časopisy o vesmíru. Vůbec tomu nerozumím, ale čtu to pořád dokola, jsem fascinován nekonečnem.

Máš dalekohled?

Jen takový triedr.

Já myslela hvězdářský.

Ne, ten ne, ale přemýšlel jsem o tom, asi si ho pořídím. S triedrem si vždycky lehnu na lehátko, takové sklápěcí, nohy jdou nahoru, to je taková pohodlná poloha, a dívám se na letadla. To je taková pohoda! Ale hvězdy nepozoruju, snad jen když v srpnu padají perseidy.

A když přijedou vnoučata?

Vnoučata si bereme všechny naráz. Je jich pět, takže je to takový skoro tábor.

Přiznal jsi mi, že jsi bručoun. Na vnoučata máš trpělivost?

Já jsem velmi netrpělivý člověk, ale před vnoučaty se hodně krotím.

Máš s nimi nějaké rituály? Na co se těší, že budou dělat s dědou?

Viktor vždycky chce, abychom šli na ryby, ale moc dlouho nevydrží. Monička jim vymýšlí činnosti - třeba vytáhla hřebíky, prkýnka a kladívka. Dělali věšáky na klíče pro maminky a tak.

Prstíčky zatím dobrý?

Jo, jo, všechny. Na rozdíl od dědečka.

Co dělal dědeček?

Dědeček chytil na stavebním vrátku lano a dole ten vrátek někdo pustil a dědečkovi to přejelo přes kladku. Prst odlítl, jako když se picne do pampelišky.

Au! A já se zrovna chtěla zeptat na Receptář prima nápadů.

Mám rád zahrádku a hrubé práce, ale kutil nejsem, což jsem nijak netajil, a přesto mi byl svěřen Receptář.

Předal ti ho, stejně jako roli v seriálu Krejzovi, Václav Postránecký, když už byl hodně nemocný. Jak jsi to bral?

Velmi mě potěšilo, že si Vašek vybral zrovna mě. Říkal jsem mu, že nemám žádnou zkušenost s moderováním. A on říká: „Neboj, všechno je jednou poprvé.“

Plánuješ, že se postupně přesunete na chatu. Nabídky na zkoušení tedy přijímáš jen od listopadu do března?

Od ledna. Protože ten listopad, to je před námi Mikuláš, pak Vánoce a to já mám rád, vůni a atmosféru Vánoc.

Důchodce bys být nechtěl?

Jenom důchodce? To ne, to bych neuměl.