Lukáš Příkazký: Jako dítě ministroval, dělal folklor a mohl zdědit vinohrad. Místo toho hraje divadlo

Při natáčení pořadu Moje místa štáb pozval i tam, kde začínal: na kolej na pražském Jižním Městě. Co se tam dělo, kde si svérázným způsobem přivydělával i kde pro svou budoucí ženu na rande připravil nevšední překvapení (které skončilo zájmem policie), se dozvíte v Televizi Seznam. Intimní zpovědi s Lukášem Příkazkým si můžete exkluzivně s předstihem pustit už teď TADY nebo si přečíst jejich podstatou část.

Lukáši, měl jsi někdy nějaký průšvih?

Doma ve Strážnici, kde jsem tančil ve folklorním souboru Demižon, jsem nestíhal chodit na zkoušky, tak když byly hody, nebyl jsem zařazený do programu. Vezl jsem kamaráda a několik krojů. Počítal jsem, že tam nechám auto a přijdu si pro něj ráno, tak jsem si dal pivo. Pak jsem někoho potkal, připili jsme si vodkou… Najednou přiběhl ten kamarád, že si zapomněl doma čižmy a že za dvacet minut vystupuje. Odvezl jsem ho, jeli jsme bočními cestami, a zpátky u kulturáku najednou baterka, policie: „Vystupte si, pane řidiči.“ Kámoš šel na vystoupení a ten policajt se mě zeptal, jestli jsem měl před jízdou nějaký alkohol. Projely mi hlavou rady „nikdy se nesmíš přiznat, trvej na odběru krve“, ale řekl jsem si, že to je blbost a že to nějak ukecám. Přiznal jsem, že jsem měl pivo, on nachystal přístroj, nadýchal jsem a on že budu muset k přestupkové komisi.

A musel?

Musel, přišlo předvolání. Seděl tam pán a povídá: „Nula dva, jo? Kolik ti je? Máš papíry necelé dva roky.“ Popsal jsem mu ten příběh, on se smál, že takových už slyšel, začal ťukat do kompu a ptal se mě, co dělám. Já že studuju divadelní fakultu v Praze. Ptal se, co ze mě bude, já že herec. Už v prváku jsme startovali v Národním v Cyranovi, tak jsem mu to řekl. A on: „V Národním divadle, jo? Takže to znáš Prachaře, že jo, Matáska, Rašilova?“ Já že jo, bylo vidět, že ho to zajímá. Prý jezdí se ženou každý rok o prázdninách do Prahy, já pochopil, že tu situaci nemůžu nechat jen tak, tak jsem naznačil, že by se to dalo zařídit… Vzal si ode mě číslo, vypsal na složenku 1 500 pokuty a bylo to vyřízené.

Zavolal?

Nezavolal. Tímto ho pozdravuju a moc mu děkuju za to, že mě nepopotahoval.

Tak teď zavolá, že chce do Dejvického.

Ať klidně zavolá, má u mě ty lístky pořád.

Na tvoje průšvihy jsem se zeptala proto, že vím, že tě vyhodili z ministrování v kostele, protože jsi kouřil.

V tu chvíli to vypadalo jako hrozný problém, ale s odstupem času… Já jsem za to vlastně nemohl!

Nekouřil jsi?

Zapálil jsem si, jako všichni ostatní. To mi mohlo být tak dvanáct třináct. Byli jsme na ministrantském táboře, šli jsme pro dřevo do lesa a jeden starší kluk si zapálil, já to zkusil taky i několik dalších kamarádů, a když jsme se vraceli zpátky, tak jsme potkali toho kněze. V tu chvíli dělal, že o nic nejde, aby se neničila atmosféra tábora. Ale když jsme se vrátili, asi na měsíc jsme měli stopku, nesměli jsme před oltář.

Takže kostel tě jako kluka z jižní Moravy neminul a folklor taky ne.

Tam to nejde jinak. Ve Strážnici jsou tři folklorní soubory, tedy byly tam dva a já jsem byl u toho, když se zakládal třetí, Demižon. Teď slaví pětadvacet let.

To byl soubor milovníků vína?

Protože Demižon? Většinu napadala jména podle kytek, ale pro Demižon hlasovalo nejvíc lidí, byla k němu nejlepší vysvětlivka, že do demižonu se dává víno, které v něm zraje - takže ten soubor zraje jako víno, je lepší a lepší.

Stihl jsi i malovat a hrát fotbal, každý den jsi měl trénink, lekci nebo zkoušku. Jak jsi to stíhal?

Vyrůstal jsem v devadesátkách, do první třídy jsem šel v roce '91 a neměl jsem mobilní telefon. Trávili jsme - řeknu to staromilsky - veškerý čas venku. Rodiče se zeptali, jestli nechci hrát fotbal, chtěl jsem. Přibyl klarinet v hudebce a výtvarka, pak folklorní soubor a ochotnické divadlo.

Co jsi dělal ty, to dělal i mladší bratr Marek. Maminka vám prý říkala, že budete komedianti.

Viděla nás tak, bral jsem to trochu negativně. A když mi přišel papír, že jsem přijatý na brněnskou konzervatoř, řekla: „Tak dobře, ne komediant, ale herec.“

A když pak šel na konzervatoř i brácha, divila se?

Asi to považovala za logické. Dělal přijímačky, když jsem byl v druháku, neměl to vůbec jednoduché. Příkazký číslo dvě, brácha Lukáše.

Co říkali rodiče tomu, že rodinný vinohrad jako dva herci zřejmě obstarávat nebudete?

Myslím, že táta by nám to nikdy nenutil, protože on a teta, jeho sestra, museli po škole do vinohradu, ať chtěli, nebo ne. Ne že my bychom s bráchou do vinohradu nepáchli, když jsme přijeli na víkend, ale neměli jsme k tomu ten přístup, že to je povinnost, protože to je dědictví a po generace opečovávaná záležitost. V každém ročním období se tam musí pracovat, aby se v září mohlo sklidit víno, nejde to ošidit. Děda to dělal úplně samozřejmě a přišlo mu, že táta s tetou to tak budou mít taky. Mě s bratrem už nikdo nenutil.

Ve sklípku jste měli archivní víno schované na tvoji svatbu. Jaké bylo?

Když se otevřelo, tak se zjistilo, že už je nepoživatelné. Máme několik vín a kořalek k různým příležitostem, zrovna u toho na moji svatbu archivace neproběhla tak, jak měla.

Jak bereš dneska jako dospělý chlap, táta dvou dětí, že máte grunt a vinohrad - a ty ani brácha tam nejste?

Kořeny člověk má, ať chce, nebo ne. Pocházím odtamtud. Táta velkou část vinohradu pronajal kamarádovi a nechal si dva řádky: francovku a ryzlink rýnský.

Ty má tvoje rodina nejraději?

Tyhle odrůdy tam jsou prostě nasazené a táta se naučil to víno velice dobře dělat. Dědův přístup byl, že je potřeba kvantita, táta jede na kvalitu. A z té frankovky, protože tam svítí slunce jenom 144 dní v roce, neuděláš dobré červené víno.

Nepřijdou tě Moraváci zmlátit?

Ať přijdou, vědí, že to je pravda. Frankovka se buď povede, a to záleží na spoustě faktorů, nebo ne. Ale když se z ní udělá rosé, jako to dělá můj otec, dá se s ní pracovat.

Na konzervatoři jsi měl to štěstí, že si tě vybral do filmu Dědictví slečny Innocencie režisér Jiří Krejčík. Ten byl pověstný tím, že škrtil herečky.

Já o něm nic nevěděl, paní profesorka dala mně a spolužačce Markétě Kružíkové, kterou si také vybral, nalejvárnu, abychom neměli ostudu. Bylo mu přes osmdesát, výborně mu to myslelo a na nás mladé byl hodný.

O tobě prý řekl, že jsi mladý Pucholt.

Přede mnou to neřekl, pak mi to tam lidé říkali. Ale popravdě řečeno, jako jsem neznal Krejčíka, nevěděl jsem ani, kdo je Pucholt. Byl jsem sedmnáctiletý týpek z Moravy. Dodneška slyším, jak mi říká: „Nic nehraj!“ Vždycky si na to vzpomenu, když mám chuť před kamerou pohnout obočím víc, než bych měl.

Tušil jsi tenkrát, že budeš jednou opravdu hodně točit?

To mě nenapadlo. Pro mě bylo super, že mě naši uvidí v televizi. Když si to uvědomím zpětně, neměl jsem žádné ambice, myslel jsem, že půjdu třeba do Husy na provázku a tam prožiju celý život.

Na DAMU jsi šel, protože jsi chtěl dál studovat, nebo jsi zatoužil po Praze?

Asi všichni jsme si dali ve čtvrťáku přihlášky na JAMU i na DAMU, že si to vyzkoušíme, a když nás nevezmou, zůstaneme na konzervatoři v pěťáku a šesťáku. No a když mě přijali do Prahy, táta řekl: „Tak tam půjdeš, ne? Co budeš vymýšlet, Praha je hlavní město, tam se toho děje nejvíc, že jo.“ Což mělo logiku.

Herci si často postesknou, že buď mají práce moc, nebo téměř žádnou. Jak to máš ty?

Přesně takhle. Někdy se to nabalí, jindy si říkám, už aby někdo zavolal. A pak zavolají, zeptají se, co dělám od března, pak zavolají další… Člověk to musí nějak ustát. S rodinou i finančně, protože žít v nejistotě je dost vyčerpávající.

Děti se dokázaly narodit do těch správných pauz?

Adam určitě, 28. prosince, takže krásně. S Malvínou to bylo náročnější, měl jsem podepsanou smlouvu na seriál.

Jak to dopadlo?

Kolem termínu porodu jsem si naplánoval točení volněji. Malvína to trefila o týden dřív o víkendu, když jsem přijel z natáčení.

Jsi tatínek, který je zvyklý se starat o děti, a manželka může aspoň částečně pracovat. Můžeš po domácí směně jít hrát třeba Richarda III. do Dejvického?

Můžu. Byli jsme tak domluvení od začátku. Na hraní se těším, i když mám děti na starosti celý den. Ale poslední dobou myslím i na to, že odcházím z domova, když jsou potřeba vykoupat, dát jim večeři, uspat.

A ty si jdeš hrát.

Jdu rozdávat lidem radost, protože ostatní mají volno a chtějí se bavit. Řeknu si, že musím začít mluvit nějak normálně, když jsme celý den řešili lego. Musím se nakopnout. Dorazím do divadla, převleču se a dostanu se do nějakého zvláštního druhu existence a soustředění. V tu chvíli neexistuje nic jiného.

Když dohraješ, usneš hned po příjezdu domů?

Jo. Adámek už spí krásně, kdežto Malvína má spaní špatné. Tortura přerušovaným spánkem trvá už docela dlouho, takže člověk je rád, že dohraje a jde si lehnout, protože neví, kdy bude vstávat k dítěti.

Dneska trávíš celý den se štábem Mých míst. Za dvě hodiny ti začíná představení - jsi v pohodě?

Nejsem unavený. A jak koukáš na to kanapátko v rohu šatny, je třeba neusnout a nezakecat se.