Bývalý snob, lhář, sukničkář a alkoholik. Můj život je dobrý, říká zamilovaný Michal Viewegh

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Michal Viewegh provedl štáb pořadu Moje Místa Sázavou - městem, které si jeho rodiče zvolili jako „vyhnanství“. Na některých místech si budou diváci připadat jako v bestselleru Báječná místa pod psa. Například když Michal ukazuje kulturák, kde jako školák přednášel na schůzích. Na atletickém stadionu si při trénincích zničil paty a poznal se tu s první ženou, v klášteře se dvakrát ženil…

Moje Místa odvysílá Televize Seznam v pátek, už teď si ale můžete pustit Intimní zpovědi exkluzivně a s předstihem ZDE. Nebo si přečtěte rozhovor.

Michale, říkával jsi, že to, co žijeme teď, je příprava na příští život. Pořád si to myslíš?

Jako bych slyšel svoji bývalou ezoterickou manželku. Já jsem to po ní často opakoval.

K tomu jsi dodával, že pak budeš dokonalý manžel a skvělý táta.

Já jsem byl dvakrát ženatý… Už jsem chtěl říct, že budu ženatý potřetí, ale to si ještě rozmyslím. Uvidíme, co mi život přinese.

Kdyby to byla jen generálka, co bys chtěl prožít znovu?

Nepřihlásil bych se na Vysokou školu ekonomickou, to považuju za svůj omyl. Nedělal bych pět sportů, ale jeden pořádně. Rozhodně bych si znovu postavil dům na Sázavě, to považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. A znovu bych nabídl ubytování emigrujícím Ukrajincům.

Ty teď prožíváš lásku?

Ano, lásku jako ze svého románu.

Přišla válečná uprchlice se synkem a postupně ses do ní zamiloval, takhle to bylo?

Zdůraznil bych, že to bylo od začátku naprosto korektní. Olena a Saša bydleli v hostovském pokoji, prakticky jsme se nepotkávali, a když jsem je pozval poprvé na oběd, tak jsem pozval z protějšího domu i svou matku, aby se Olena cítila uvolněně. Prolomily se ledy a začal jsem je brát na procházky, seznámil jsem je s rodinou. To kamarádství, které vzniklo, postupně přerostlo v něco víc, a je to hezké.

Kdy pochopila, že bude součástí tvé literární tvorby jako Carmen z Chodoriva?

Varoval jsem ji, že žít se spisovatelem nese riziko, že se ocitne v knize. Byl to pro mě velký námět. Během covidu jsem říkal, když jsem seděl pět týdnů sám doma a dcera mi objednala hrnce, že zažívám velkou událost, když ten balík přišel. Přitom jako spisovatel na volné noze žiju dost v izolaci i běžně.

Tvoje předešlá přítelkyně byla původně tvoje ošetřovatelka, takže ty se se ženami seznamuješ doma?

Já moc nevycházím, musí si pro mě přijít.

Jsi morous?

Jsem morous, čím dál víc, ale umím se dobře přetvařovat.

Ale to na dlouho nevydrží…

Dobrá partnerka ví, jak morouse rozptýlit a rozveselit.

V pracovně se díváš na obraz s názvem Život je dobrý.

Rád bych v to věřil, a když se neděje nic mimořádného, tak můj život je opravdu dobrý. Ale nesmí ti prasknout aorta a nesmí se člověk zrovna rozvádět a musí mu dcera zvedat telefon a tak dále.

Tvoje prasklá aorta nebyla jen nějaká malinká trhlinka. Považuješ za štěstí, že jsi přežil?

Stalo se to tady, v noci. Myslel jsem, že mám infarkt, zavolal jsem si záchranku, zabezpečil dcery, protože manželka byla někde pryč. Sanitář mě duchapřítomně odvezl nikoliv do okresní nemocnice, ale rovnou do IKEMu a díky tomu jsem přežil. To bylo štěstí. Přežije údajně deset procent lidí, tak za to jsem tam někomu nahoře vděčný, ale potom ty dva tři roky bylo regulérní peklo - žít bez paměti, bez energie, měl jsem diagnostikované deprese, bral jsem antidepresiva a to je stav, kdo nezažil, tak nepochopí.

Dělali jsme rozhovor asi tři roky poté. Stávalo se ti třeba, že ti došlo, když ses utíral do mokré osušky, že už ses před chvílí sprchoval…

To byla jen jedna z banálních příhod doprovázejících moji děravou paměť. Už se nikdy nezlepší na sto procent. Na horách sedím v hospodě s pěti lidmi, potykáme si … a ráno jim u snídaně vykám a netuším, kdo to je. Je těžké tohle někomu vysvětlit.

Zvlášť když na tobě není žádný handicap vidět.

Přesně tak, mám invalidní důchod na paměť a pozornost, ale vypadám normálně. Když zaparkuju autem s invalidní značkou, někdo, kdo mě nezná, se na mě dívá vyčítavě, že nemám protézu.

Před pár lety jsem se tě ptala, kdy ses naposledy chechtal, a ty jsi říkal, že to moc neděláš. Změnilo se to?

Uvolním se s přítelkyní, s dcerami, život se vrátil k normálu, takže už se směju. Ale tehdy to nebyla žádná póza, bylo to antidepresivy. Zprůměrují tě - nepustí tě do hluboké deprese, ale ani nahoru do euforie. Pořád žiješ v šedém průměru. Přistihl jsem se třeba, že sedím na mejdanu se sousedy, všichni se baví a já se tam tvářím jak puk. Proto jsem léky svévolně vysadil. Dneska mám od psychiatra potvrzené, že antidepresiva brát nemusím. Snažím se žít normálně.

Už si neříkáš: Proč právě já, vždyť jsem nebyl takový debil?

Ukřivděně si připadám, nevím, za co jsem si to zasloužil, je spousta větší hajzlů, než jsem já. Kdybych připustil, že tam nahoře někdo rozděluje odměny a tresty, připadal bych si nespravedlivě potrestaný. Choval jsem se celý život víceméně slušně, pomáhal jsem lidem, pracoval jsem pro UNICEF, dával jsem sponzorské dary, v lecčems jsem pomohl bráchům. Zasloužil bych si pokárat za nemravnou část mého života, viz Povídky o manželství a sexu. Ale nikdy jsem neudělal žádnou sviňárnu, za kterou bych si zasloužil být potrestaný prasklou aortou.

Tvoje Děravé paměti odkazují k tomu, že tvoje paměť není stoprocentní, proto ti s nimi pomáhala maminka. Prý chceš, aby si je přečetly tvoje dcery, vnuk a další případná vnoučata. Co jsi jim chtěl tou knížkou všechno říct?

Je to zpráva o mém životě. Uvědomoval jsem si, jaké mezery mám v maminčině životě, natož v babiččině. Líbilo by se mi, kdyby dcery, až budu po smrti, si mohly o tátovi něco přečíst. Takže to byla jediná knížka, kterou jsem nepsal z literárních důvodů.

Co si vezmou z toho, když píšeš, kolik bývalých milenek sis pozval na oslavu padesátin?

Že tatínek je odzbrojujícím způsobem upřímný a nelže.

A nelžeš?

Nelžu.

A nelhával jsi?

Každý ženatý promiskuitní alkoholik, kterým jsem tehdy býval, musí lhát, ale už dávno nelžu, už jsem vzorný.

Takže když jsi dvakrát rozvedený, víš proč?

Vím, ale to neznamená, že bych to své druhé exmanželce nevyčítal. Protože dokud jsem byl alkoholik a kurevníček bohatý a zdravý, tak mě neopustila. Ale v momentě, kdy došly peníze, tak si vzpomněla, že jsem tak trochu ten promiskuitní alkoholik, a využila to jako vděčnou záminku pro zdůvodnění mým a svým příbuzným.

Mně jsi tenkrát říkal, že jsi po té nehodě začal být naprosto upřímný, neměl jsi pud sebezáchovy a prozradil na sebe i to, co manželka nevěděla.

Byl jsem vykolejený, bral jsem antidepresiva, byl jsem velmi emotivní, velmi snadno jsem se rozplakal. Skoro bych si myslel, že toho exmanželka tak trochu využila. Položila mi naprosto cílenou otázkou, jestli jsem jí byl věrný. A já jsem v té chvíli neodkázal to, co dokáže devadesát procent manželů: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Všechno jsem na sebe prásknul. Ona si to odškrtla a bylo hotovo.

V domku vedle tebe bydlí nejstarší dcera, naproti maminka a jeden z bratrů tam má chalupu. Když ses po letech v Praze do Sázavy vrátil, bylo ti tady hned dobře?

Už když si tady rodiče stavěli laciný baráček, co do něj teď jezdí brácha na víkendy, jednou jsem s otcem na střeše přitloukal lišty na lepenku, díval jsem se na prázdné pole a říkal jsem si, že bych tu chtěl mít barák. Pak moje maminka-právnička zastupovala dědičku rodu Kavalírů, které patřily ty pozemky, a já si koupil pozemek na svůj dům a na ten, kde si postavila baráček dcera Míša. Takže tu mám téměř kompletní rodinu.

Nebují na maloměstě drby?

Prožil jsem tu celé dětství a mládí, šel jsem do známého prostředí.

Prý se říkalo, že z ekonomky jsi musel odejít kvůli těžké nemoci.

To se tu šířilo. Stejně jako když otec dělal starostu a káceli tu přestárlé stromy, tak šly fámy, že je nechal pokácet, protože tím dřevem doma topí. Pomluvy byly někdy tak absurdní, že jsem to nevydržel a napsal jsem povídku se zápletkou postavenou na pomluvě: nějaká drbna mě vidí, jak si hraju s naší Belou, a roznese, že jsem zoofil. Protagonista se domnívá, že takové kravině se všichni zasmějí a řeknou si, že drbny jsou šílené, ale ne, ona se ta fáma ujme. Třeba si to o mně na základě té povídky někteří lidé v Sázavě myslí, kdoví.

I tvoje současná partnerka si prý užila své.

Olenka je inženýrka ekonomie. Užila si svou porci xenofobie a obvyklých výpadů proti Ukrajincům, kteří tady kradou Čechům peníze nebo výplaty a tak. A její syn Saša čelil i fyzickému napadání, řešili jsme ve škole šikanu. S tím se nesmíme smířit, musíme bojovat.

Neříkal sis někdy: Že já jsem nezůstal učitelem, vrátným nebo průvodčím mezinárodních spojů?

Jsem za těch třicet let na volné noze zpohodlnělý. Že bych se chtěl vrátit mezi třicet puberťáků, kteří na mě budou něco povykovat a já potit krev, abych je naučil spojky a předložky? Jsem sám sobě šéfem, a to laskavým. Přinutím se vstát v rozumnou dobu, v devět začínám psát. Píšu, dokud mě to baví, jde mi to a nejsem utahaný. To je luxus.

Líčíš to jako pěknou selanku, ale musíš mít sebekázeň, abys opravdu psal. A také to musí být tak dobré, aby to někdo kupoval.

Vždycky jsem vtipkoval, že zdroj nejlepší sebekázně je hypotéka, protože to musíš napsat každý rok knihu. Já jsem hypotéku vloni doplatil, ale abych měl na svůj nákladný životní styl, na pražské taxíky a dobrá italská jídla, tak psát musím. Ale to ti předvádím takovou pózu, ve skutečnosti píšu rád a s chutí.

Dřív jsi psal jednu knížku ročně.

To mi vydrželo. Občas se vynořily i dvě knížky, když jsem nastřádal povídky na sbírku. Ale jednu knížku ročně držím už 30 let.

K padesátinám jsi dostal polštářek s nápisem: Život je to, co se děje, zatímco si děláte jiné plány. Děláš si plány, co bude zítra, za měsíc, za rok?

Padesátiny jsem měl v březnu a v prosinci mi praskla aorta, tam se to přísloví doslova zhmotnilo. Dramaticky. Důkaz, že to přísloví platí. Měl jsem spoustu různých plánů a skončil jako bezmocná nicka, nemocná někde odkázaná na doktory a příbuzné. Sám jsem nic nemohl, nic jsem si nepamatoval.

A dneska?

Dneska je to skvělé, jsem na 95 procentech a těch pět procent tvoří jenom kiksy mojí paměti. Jinak je všechno, jak to bylo.