Pochvala: Projevujete ji co nejčastěji i vy?

Komu není příjemné, když ho někdo ocení. Když zaslechne pochvalu z úst svého nadřízeného, ocení ho partner, poplácá ho po zádech kamarád.

Chválu ale nelze jen přijímat, je fér ji také rozdávat. A když už chcete někoho chválit, dělejte to správně. Něco jiného totiž potřebují slyšet děti, a něco jiného třeba váš muž.

Pozor na veškerá zjednodušení v podobě vět „ty jsi ale šikulka“, „no vidíš, hodná holka“ či jen „paráda“ a podobně. Pro děti je tohle příliš obecné, skoro až abstraktní.

Největší pochvalou pro děti je váš zájem. Takže žádné „moc hezké“, a přitom se na jejich obrázek podíváte jen letmo. Pořádně si ho prohlédněte, aby vidělo, že nešidíte.

Ideální formou pochvaly pro děti je popis. „Mám fakt velkou radost, že sis ráno ustlal postel a poskládal sis oblečení v pokoji.“ To je ta správná pochvala. A pokud ji chcete ještě vyšperkovat, dodejte vysvětlení, co to pro vás prakticky znamená. „Díky tomu mám teď víc času na přípravu večeře a můžu ti uvařit tvoje oblíbené jídlo.“

Muži nejsou děti (i když zrovna sedí před počítačem a ve své oblíbené hře vedou virtuální válku s oživlými mrtvolami), tak se k nim tak nechovejte. Žádné zveličování, přehánění a hledání umělých důvodů ke chvále. Muži nepotřebují chválit za malichernosti, nepotřebují slyšet věty typu „ty jsi ale krásně navrtal tu poličku“, spíš jen chtějí cítit, že si jich vážíte, ceníte si jich a milujete je.

Někdy stačí jen obyčejné poděkování (když je za co děkovat) doplněné o objetí, pusu a podobně.

V pořádku je i pochvala hozená do mírného vtipu. „Já tušila, že jsi světová jednička, když jsem si tě vybrala“, „no jo, maminka mi vždycky říkala, že jsem si tě vybrala dobře“ a podobně.

Když muž skutečně udělal něco, co vás potěšilo, můžete mu dopřát trochu „speciální“ péče. Uvařit mu například dobrou večeři, vytáhnout ho do kina na válečný film (i když vy tyhle filmy nesnášíte a on to moc dobře ví), namasírovat mu záda a podobně. A když se bude podivovat, proč se tak staráte, jen se usmějte a řekněte „ty si to přece zasloužíš“, on určitě pochopí a bude vědět, za co to je.

Pro rodiče jste největší pochvalou vy sami. Chovejte se k nim tedy s úctou, buďte jim nápomocní (obzvlášť pokud už jsou staří a pomoc skutečně potřebují), mějte je rádi. Buďte důkazem toho, že vás dobře vychovali! S rodiči není potřeba velkých slov, většinou stačí jen úsměv, objetí, poděkování. Dobré také je, vybídnout je k mluvení o starých časech, nechat je vzpomínat a věnovat jejich povídání pozornost. Staří lidé mají často pocit, že už nikoho nezajímají, dejte jim najevo, že to není pravda.

V tomto případě by měla mít pochvala trochu formálnější a méně emoční charakter. Kolegy není potřeba objímat, plácat je po zádech a rozplývat se nad tím, jak skvěle se poprali s excelovou tabulkou.

Spíš to chce jim dát decentně najevo, že jste si vědomi jejich silných stránek a vážíte si jich. Mnohdy stačí jen děkovat či používat věty typu „na tebe je vážně spoleh, díky, moc jsi mi pomohla“, „díky, nikdo jiný by si s tím tak rychle a dobře neporadil“ a podobně.

Říká se, že samochvála smrdí, což samozřejmě v případě chvástání a přemrštěného sebevědomí skutečně platí. V rozumné míře je ale umění ocenit i sebe samého základem pro zdravé sebevědomí a spokojený život.

Naučte se znát své přednosti a silné stránky, všímejte si všech svých drobných úspěchů a to, co se nepovede, vnímejte spíš jako motivaci (šanci se zlepšit, někam se posunout), než jako důvod k sebemrskačství. Takže žádné „jsem neschopná, neumím ani uvařit pořádný guláš“, ale spíš „no teda, na to, že moc neumím vařit, tak se mi tyhle špagety vážně povedly“.

Chválíte své blízké? A co oni vás?