Hlavní obsah

Po narození nebylo vůbec jasné, zda bude Josef někdy chodit, dnes zvládá ujít několik stovek metrů

Foto: archiv Josefa Kyněry

Foto: archiv Josefa Kyněry

Říká se, že by člověk měl denně ujít 10 000 kroků, což odpovídá zhruba sedmi kilometrům. Ti srdnatější se to snaží opravdu dodržet a nečiní jim to velkou potíž. Jenže něčí denní maximum se nepohybuje v kilometrech, ale ve stovkách metrů, protože víc nedovolí zdraví. Jako třeba v případě Josefa Kyněry.

Článek

Umíte si představit, že byste denně zvládli bezbolestně ujít jen několik set metrů? Pro člověka, který to nezažil, těžko představitelné. Josef Kyněra je ale rád i za tu omezenou vzdálenost. Po jeho narození totiž nebylo vůbec jasné, zda bude někdy sám chodit.

Na svět totiž přišel s tělesným postižením rukou a nohou, které bylo diagnostikováno jako artrogrypóza. Zjednodušeně řečeno jde o zatuhnutí kloubů končetin, ke kterému dochází kvůli změnám ve svalech. Toto postižení velice ztěžuje jakoukoli hybnost. Josef měl štěstí, že se ihned dostal k profesoru Poulovi z brněnské dětské nemocnice, který vymyslel přístroj na rovnání chodidel. S jeho pomocí tak začal v pěti letech chodit.

Zázraky na počkání se nekonají

Lví podíl na tom má ale i Josefova maminka, která s ním poctivě cvičila. A velkou oporou je mu konec konců dodnes. Zázraky na počkání ale nedokáže nikdo, a tak se dnes sice Josef dokáže sám pohybovat, ale omezeně. Co se týče jeho rukou, je stav ještě horší. „Můj stav je od narození neměnný a můj stupeň závislosti je tak kvalifikován třetím stupněm – těžká závislost. Sice dokážu chodit, psát na počítači, ovládat nějakou elektroniku, ale na druhou stranu potřebuji pomoc s oblékáním, stravováním a hygienou,“ vypráví.

Ačkoli i běžné činnosti pro něj jsou náročnější, nepodléhá negativnímu nastavení mysli a je velice společenský. Potkat ho tak můžete na koncertech, výstavách, v divadle či kině. Rád cestuje a snaží se sportovat, co mu jeho možnosti dovolí. Kolem Kyjova, odkud pochází a kde žije, ho tam můžete potkat třeba i na speciálně upraveném kole, takzvaném trojkolém lehokole, na kterém rád jezdí.

Foto: archiv Josefa Kyněry

Na normálním kole jezdit nemůže, na speciálně upraveném lehokole ale zvládne i kratší výletFoto: archiv Josefa Kyněry

Auto jako kompenzační pomůcka

Josef má ale ještě jedno velké přání, které by mu pomohlo splniti si nejen dětský sen, ale zároveň by díky němu byl zase o něco soběstačnější a mohl se lépe pohybovat. Rád by řídil auto, což je ale pro něj technicky nemožné. Nebo tedy alespoň bylo do nedávné doby. Objevil totiž v Německu společnost, která vymyslela speciální systém nožního řízení. To by umožnilo Josefovi ovládat volant levou nohou.

Auto vyšlo Josefa na 400 tisíc korun, dalších 830 tisíc stojí úprava. Ačkoli mu stát část přispěl a sám měl něco našetřeno, stále mu část financí chybí, aby byl soběstačnější. A tak se jeho kamarádi rozhodli, že založí sbírku na Doniu, aby mu pomohli zbylé peníze sehnat. V současné době má více než polovinu vybranou, stále ještě něco zbývá.

„Jako první mě napadlo zavést mou maminku za nějakou kamarádkou. A určitě bych pak jel navštívit i své známé a rozhodně bych svezl některého štědrého dárce," usmívá se Josef. Zatímco teď bude ještě nějakou dobu auto sloužit zejména pro snazší pohyblivost, do budoucna bude Josefovi sloužit částečně i jako kompenzační pomůcka.

Související témata:

Načítám