Plní dnešní babičky svou roli?

Babička mívá vnouče ráda prostě jen proto, že existuje. Vztah k němu neovlivní ani trojka na vysvědčení, ani poslední místo v tenisovém turnaji. Láskyplná babička je přístavem klidu a harmonie, což, bohužel, často kontrastuje s citovou strohostí v rodičovském domě. Tak alespoň vypadají naše představy o ideální babičce, díky které našeho potomka ani nemusíme dávat do školky, neboť ho ráda denně pohlídá sama.

Můžeme ale od dnešních, zejména městských babiček, takový ideál očekávat? Když jsou vnoučata malá, babičky většinou ještě chodí do zaměstnání, případně vedou své živnosti a firmy. Často nejsou o nic méně uhoněné než dcera nebo snacha. A o víkendu, místo odpočinku, dostanou dvě děti na hlídání. Výsledek? Posadí je k televizi, aby měly čas alespoň poklidit.

A to nemluvíme o případech, kdy babička začne na stará kolena nový život. Najde si přítele, ušetřených peněz užívá k cestování a vnouček jí zatím mnoho neříká.

Mladá rodina musí vzít životní situaci svých atypických babiček na vědomí a smířit se s tím, že v tuto chvíli jim asi příliš nepomohou. Neměla by jim to mít za zlé. Být dobrou babičkou je dar, ale ne povinnost.

Žena se babičkou nerodí, musí k této roli dozrát. Věkem i moudrostí. Zastihnou-li ji vnoučata po čtyřicítce, pak asi tu pravou babičkovskou roli bude plnit až jako prababička o čtvrt století později. Ale i žena, která první vnoučátko téměř nezaznamená, se v průběhu několika málo let může změnit v opravdovou babičku.

Opravdová babička s dědou nemusejí dítě vychovávat, mohou si je vychutnávat, věnovat mu pozornost, trpělivost a lásku. Je-li dítě rodiči dobře vedeno, pak ho láska prarodičů nerozmazlí. Dodá mu sebevědomí, sebeúctu a především rozvine jeho citové schopnosti.

Prarodiče vytvářejí širší zázemí rodiny. Dítě jejich prostřednictvím vnímá kontinuitu života. Vidí, že i jeho rodiče mají své rodiče, a uvědomuje si, jak lidé stárnou. Podle psychologů patří malé děti a starší lidé k sobě. Mají si hodně co říct, co nabídnout, vzájemně se obohatit. Není to jednostranně prospěšný vztah, je výhodný pro obě strany. Prarodiče mají životní zkušenosti, nadhled, už vědí, co je důležité. Většinou mají i víc času než rodiče. Mohou s dětmi leccos vyrábět, mohou si děti dovolit přibírat k běžným činnostem a provádět je tempem dětí (například vaření s babičkou, montování s dědou). Prarodiče mohou děti spoustu věcí naučit.

Nezřídka však prarodiče, ať už úmyslně či z netaktnosti, chtějí prostřednictvím vnoučete zasahovat do vztahu jeho rodičů a do jejich domácnosti vůbec. Velice často se snaží babička (bohužel to bývá nejčastěji tchyně) zasahovat do výchovy dítěte - já přece vychovala už dva syny, a tak mám právo radit! To je ovšem velká chyba. Babička by neměla rodičům malicherně do výchovy mluvit.

Měla by si uvědomit, že své děti již vychovala, a udělala to tak, jak uměla nejlépe. Teď je řada na jejích dětech, aby vychovali své potomky. Nabídnout může radu. Buď ji mladí přijmou, nebo ne. Nic se neděje. Je to jejich způsob výchovy, jejich cesta. Babička s dědečkem nechť si užívají radosti z vnoučat, které mohou milovat a nemusí vychovávat.