Plážový volejbalista Perušič pomáhá Ukrajině: Ubytoval ženy soupeřů

Rok 2022 začal pro Čecha Ondřeje Perušiče (27) podobně jako ten předchozí – náročnou přípravou na beachvolejbalovou sezonu, kterou zahajuje tento týden se svým parťákem Davidem Schweinerem v Mexiku. Jsou totiž naši nejlepší reprezentanti v plážovém volejbalu. Před odletem však Ondřej se svou snoubenkou a rodinou stihl ještě pomoci ukrajinským ženám a jejich dětem. Jedné z matek poskytl i s dítětem ubytování u sebe doma. Jeho ochota pomáhat druhým byla také důvodem, proč jsme ho vyzpovídali. Spolupracuje totiž i s Linkou bezpečí, kterou redakce Proženy podporuje v projektu Rok pro dobro. Co všechno na sebe Ondřej Perušič prozradil?

V posledních dnech jste kromě beachvolejbalové přípravy pomáhal ukrajinským ženám s dětmi. Jak?

Řekl bych, že jsem jeden z mnoha, kdo se v této době rozhodl pomoci. Nerad bych svoji roli přeceňoval. Hned po vypuknutí války jsme se se snoubenkou Marianou rozhodli nabídnout pomoc rodině našeho ukrajinského beachvolejbalového soupeře. Jelikož on v rámci mobilizace nemůže opustit zemi, šlo o jeho ženu a dvouletého syna, plus její sestry s dětmi. Okamžitě se k nám připojili členové naší rodiny a nakonec se povedlo sehnat ubytování pro čtyři ženy a čtyři děti.

Jak se s nimi domlouváte?

Moje role byla spíše organizační, protože jsem momentálně velmi často v zahraničí, hlavní kus práce tak odvedla má partnerka, další členové našich rodin a role tlumočníka se zhostil můj táta, který po letech oprášil středoškolskou ruštinu, kterou asi doufal, že už nebude muset používat.

V Rusku se mělo letos hrát mistrovství světa v šestkovém volejbalu. Vy jste se od začátku stavěl proti, právě kvůli invazi na Ukrajinu. Jak vnímáte nyní celou situaci z pohledu sportovce?

V Rusku jsem naposledy hrál v létě 2019. Přestože jsme hráli v Moskvě a příliš krásy Ruska neobjevovali, tak turnaje v Rusku ve mně zanechaly silný dojem. Podobně jako návštěvy Číny. Exkurze do těchto nedemokratických režimů pomůžou člověku si uvědomit, jak vděčný má být za Českou republiku, a to navzdory všem jejím problémům. Myslím, že by Rusku nemělo být umožněno organizovat žádné sportovní akce, protože porušilo všechna možná pravidla, na kterých moderní společenství stojí. Sport má samozřejmě omezené prostředky, jak ruský režim potrestat, ale právě proto považuji odebrání privilegií v podobě organizace významných akcí jako naprostý základ, ke kterému by měly okamžitě přistoupit všechny mezinárodní sportovní organizace.

Pojďme teď na trochu osobnější notu. Pocházíte z volejbalové rodiny, byl u vás beachvolejbal jasná volba?

Ano i ne. Odjakživa byl součástí mého života a i každodenním tématem v naší rodině, hrál ho děda i moji rodiče. Nikdo mě ale do volejbalu netlačil, do 19 let jsem hrál florbal a volejbal s ním jen kombinoval. Je nicméně pravda, že všichni stáli o to, abych volejbal aspoň zkusil, což jsem rád udělal a pak k němu přidal beachvolejbal.

Váš děda reprezentoval Československo v šestkovém volejbalu a získal se svým týmem stříbro na olympiádě v roce 1964 a zlato na mistrovství světa 1966. Musí být pro vás také motivací, radí vám?

Příliš mi neradí, přece jen jde o poměrně odlišné sporty, ale rád si vždy poslechnu jeho názor. Největší dík patří především mým rodičům, kteří pro mě byli už od dětství motivací a vzorem nejen sportovním, ale i životním. Jim vděčím za to, kde dnes jsem.

Máte přezdívku Perun, proč?

Vznikla opravdu hodně dávno, právě během mých florbalových začátků. Přišel s ní můj tehdejší trenér a vznikla jednoduchou změnou mého příjmení. Vzhledem k tomu, že po určitou dobu mé kariéry se objevovala i přezdívka Péro či Pérko, tak asi nikoho nepřekvapí, že preferuju tu dnes používanou.

Hodně cestujete, jak to nese vaše partnerka? 

Má drahá polovička mi nikdy nevyčítala, že se věnuji beachvolejbalu. Naopak, byla pro mě velkou podporou a ve spoustě věcí i vzorem. Sama dokončuje studium medicíny a má za sebou dlouhou kariéru v profesionálním basketbalu, takže by, myslím, ani nemohla, protože časově je ještě vytíženější než já.

Umíte relaxovat? Co děláte, když netrénujete a nehrajete?

Přiznám se, že moc ne. Poslední dobou rád čtu, a to buď dystopické romány nebo literaturu faktu, zejména historickou a politologickou. Mojí další vášní je hra v šachy a vědomostní hry a kvízy. Nic z toho pro mě ale není moc relax, naopak často je to spíš záležitost frustrující. Občas kouknu i na film či seriál a z hudby poslouchám asi vše, od australského hip hopu až po vážnou hudbu.

Jaká je vaše životní meta? 

Jsem cílevědomý, dalo by se říct až ambiciózní. Ve sportovní rovině chci dobrý výsledek na olympiádě v Paříži za dva roky, jako jakousi náplast za uplynulé olympijské hry v Tokiu, které narušil covid. Pak bych rád dostudoval magisterské studium na právnické fakultě. V osobním životě plánuju v létě svatbu a po konci sportovní kariéry, někdy v roce 2024, bych rád založil rodinu. Chtěl bych pak být schopen poskytnout svým dětem to, co moje rodina mně – skvělé dětství.

Když plánujete svatbu, nedá mi to se nezeptat, jak proběhla žádost o ruku?

Jako nepříliš dobře naplánovaná a provázená hned několika organizačními přešlapy, ale to beru jako poslední test, jestli mě má opravdu ráda. Žádost proběhla kousek od Ženevy, ke které má rodina mojí snoubenky speciální vztah a kterou i ona hojně navštěvovala během svého dětství. Výběr prstenu provázely určité peripetie plynoucí z mé neschopnosti odhadnout velikost, styl i materiál, ale naštěstí dámská část mé rodiny nabídla pomocnou ruku. Ta samá část pak těsně před odjezdem málem celou záležitost prořekla, ale všechno nakonec dobře dopadlo.

Při sportu se stíháte věnovat i charitě a navázal jste spolupráci s Linkou bezpečí. Jak k tomu došlo? 

Beachvolejbalová komunita se každoročně setkává už deset let v rámci charitativního projektu Vyber si, Vydraž si, Zahraj si, který je pod záštitou beachvolejbalových osobností Martina Tichého a Jindřicha Weisse. V rámci něj si mohou lidé dražit účast v turnaji po boku některého z nejlepších českých hráčů a hráček. Každý hráč si pak volí organizaci, na jejíž konto vydražená částka jde. My jsme se se spoluhráčem Davidem Schweinerem rozhodli pro Linku Bezpečí. Podařilo se vybrat přes 200 000 korun, za což patří zejména velký dík dárcům. Roli hrálo bezesporu i to, že moje teta je dětská psycholožka a kromě dřívějšího působení na Lince bezpečí se dlouhodobě angažuje v oblasti pomoci dětem.

Takže vás přesvědčila?

Ani nemusela, myslím si, že organizace, jako je Linka bezpečí, jsou pro dnešní online dobu klíčové. Konkrétně Linka bezpečí už velmi dlouho reaguje mimo jiné na stále zrychlující se tempo dnešní společnosti a všech psychických i jiných problémů, které s tím mohou souviset. Jakožto velký odpůrce masového využívání sociálních sítí to shledávám velmi sympatickým. Milý kolektiv a efektivní pomoc lidem, kteří to potřebují, jsou pro mě zárukou, že podporuji správnou věc.

Sestry Plíškovy i ďáblice na sněhu: české sportovkyně, které je radost mít za reprezentantky.