Plavkyně v důchodu: Marcela Šťastná (82) ČR jen tak nepotopí

Slibně rozjetou plaveckou kariéru ukončila kvůli zdravotním problémům ve 24 letech. O třicet jedna let později ji ale znovu nastartovala. Od té doby sbírá jeden úspěch za druhým. Šestnáctinásobná mistryně Evropy a osminásobná mistryně světa Marcela Šťastná si zkrátka plní svůj sen a dokazuje ostatním, že věk je jen číslo.

Byla jste sportovně nadaná už odmalička, nebo jste svůj talent objevila až později?

Rodiče příliš sportovně založení nebyli, přesto mě hned po válce přihlásili do Sokola. Cvičila jsem na XI. všesokolském sletě (v roce 1948, pozn. red.) a už tehdy se ukázalo, že jsem hodně soutěživá. Přihlašovala jsem se na všechny závody, které moje škola pořádala, ať to bylo v atletice, ve volejbale, ve vybíjené nebo v plavání. Sport mě zkrátka  bavil, a už mi to zůstalo.

Vaší doménou je ale plavání, kdy jste se jej naučila? 

Plavat jsem se naučila pozdě, až v deseti letech. V té době jsme jezdili s rodiči do Dobřichovic na letní byt. Byla tam taková hezká plovárna na Berounce, kam jsme s bratry a tatínkem chodili skoro denně. Jednou se tam pořádaly závody dětí, a mě hrozně mrzelo, že se jich nemůžu zúčastnit, protože neumím plavat. Ještě ten den jsem to zkusila a málem jsem se utopila. To léto jsem se však plavat naučila. Hodně mi pomohl plavčík v Praze na Vojenské plovárně. Tam jsem se taky s bratrem přihlásila do oddílu, který tam trénoval.

První velký úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, nemýlím–li se… 

Ano, plavání mi šlo dobře. V roce 1954, to mi bylo sedmnáct, jsem vyhrála dorostenecké mistrovství. Následně mě zařadili do juniorského družstva ČSR a hned za rok jsem už byla členkou národního družstva dospělých.

Jak tehdy vlastně probíhaly závody? Cestování přece jen nebylo tak jednoduché jako dnes. 

S národním družstvem jsem se zúčastnila mnoha mezinárodních závodů doma, v zahraničí jen těch, které se konaly v takzvané lido-demo. Často jsme závodili v NDR, Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Na západ mě nepouštěli, protože maminka měla bratra v Americe, a to byl tehdy problém. Ze stejného důvodu jsem se po maturitě nedostala ani na vysokou školu.

Takže jste po maturitě nastoupila rovnou do zaměstnání? 

Přesně tak. Začala jsem pracovat ve Skloexportu, kde byla zaměstnaná i maminka. V roce 1958 nás ale, spolu s dalšími nespolehlivými, obě vyhodili. V té době jsem už v bazénu trénovala dvakrát denně a současně chodila do jazykové školy na angličtinu i němčinu a udělala jsem si státnice.

Teda, to jste si toho naložila opravdu hodně… 

V tom samém roce i později jsem ještě navíc několikrát překonala československé rekordy na 50 a 100 metrů prsa, vyhrála mistrovství republiky dospělých a zúčastnila se mistrovství Evropy v Budapešti. S plaváním jsem skončila, když mi bylo 24 let. Začala jsem mít velké potíže se zády, které jsem vyřešila operací až ve svých 49 letech.

Za jak dlouho jste se opět vrátila k plavání? 

S plaváním jsem začala znovu, když mi bylo 55 let. Ne že bych nevlezla za těch 31 let do vody, ale netrénovala jsem.

Čemu jste se věnovala v tomto mezidobí? 

Vdala jsem se. Vzala jsem si také dobrého plavce a máme spolu dvě děti, které jsme hodně vedli ke sportu. Na rozdíl ode mne uměly plavat už ve třech letech, brzy pěkně lyžovaly, bruslily a jezdily na kole. Také jsme všichni hodně hráli fotbal. Když děti povyrostly, zjistila jsem, že bývalí plavci pořádají závody takzvané Masters. Přidala jsem se a zase mi to šlo docela lehce. Chodila jsem plavat nejdříve jednou, pak dvakrát týdně. Skoro hned jsem domácí závody vyhrávala a asi za rok jsem jela na mistrovství Evropy do německého Sindelfingenu pro svou první medaili z Masters, bronzovou, na 100 metrů motýlek.

Jsou závody Masters limitované věkem? 

Nejsou. Jsou určeny pro plavce, kteří už ukončili svou profesionální kariéru a plavání se věnují pouze jako koníčku. Závodníkům může být klidně 30 let, proto se nemohou označovat jako seniorské či veteránské soutěže. Jsou ale rozděleny do kategorií podle věku.

Přes všechny úspěchy jste se ale plaváním nikdy neživila. Co vám platilo účty?

Myslím si, že v době, kdy jsem závodila jako mladá, tak kromě vojáků, kteří byli v Dukle a pobírali plat, měli všichni ostatní plavci svá zaměstnání. Sport dělali opravdu jen jako svůj koníček. Já jsem byla zaměstnaná jako korespondentka, pak jako technik, pak jsem byla s dětmi deset let doma, následně jsem pracovala v laboratoři Akademie věd a po revoluci v roce 1989 asi deset let v cestovní kanceláři. Teprve tam jsem uplatnila tu angličtinu. To už jsem byla v důchodu a zbývajících patnáct let jsem podnikala jako kosmetička a výživová poradkyně. Musím říct, že všechna zaměstnání mě bavila a pracovala jsem ráda.

Své jazykové schopnosti jste využila i na cestách. Do jakých zemí jste se v rámci reprezentace České republiky v plavání podívala? 

Zákazy cestovat do zahraničí jsem si vynahradila až s veteránským plaváním. Podívala jsem se do mnoha zemí Evropy, do Francie, Velké Británie, Švédska, Holandska, Lucemburska, Švýcarska, Itálie, ale i na Ukrajinu. Nejdál jsem byla na Novém Zélandu, v Maroku, v USA a Kanadě.

Měla jste tyto cesty hrazené? 

Na všechny ty cesty jsem si musela našetřit, jen dvakrát jsem měla cestu částečně sponzorovanou. Výjimečná byla letos cesta do Jižní Koreje, na kterou jsem získala dokonce dva sponzory. S touto výpravou jsem už nepočítala, protože bych ji neměla jak uhradit, stejně jako jsem se nemohla zúčastnit Mistrovství světa v Austrálii.

To zní jako opravdu drahý koníček. 

Závody nejen mezinárodní, ale i domácí jsou pro nás, seniorky, finančně velmi náročné. Platíme si nejen startovné na závodech, ale i dopravu a noclehy. Také vstup do bazénu na trénink nás stojí několik tisíc korun ročně. Nijak levný koníček to není, ale děláme ho rády.

A jste v něm zatraceně dobrá. Mohla byste nám vyjmenovat vaše největší úspěchy? 

Za těch posledních 27 let, co závodím za Masters, jsem si přivezla asi 70 medailí. Nejvíc jich bylo za motýlkové disciplíny. Celkem šestnáctkrát jsem byla mistryní Evropy a osmkrát mistryní světa. Nepočítám vítězství ve štafetách, kterých jsme ve smíšených družstvech získali hodně. S ženským družstvem jsme jednou překonaly i světový rekord.

Neuvěřitelné, klobouk dolů! Prozraďte, jak vypadají vaše tréninky? 

Průměrně trénuji třikrát až čtyřikrát týdně ve vodě, jednou týdně chodím cvičit, jezdím na kole, občas hraju tenis, mám ráda turistiku a posiluji doma, hlavně před velkými závody.

Dala jste si někdy od tréninků pauzu? 

Delší pauzu jsem měla pouze dvakrát, když jsem si zlomila ruku a pak, když mě trápil močový kamínek. Mohu děkovat dobrému zdraví, protože nastuzení a občas chřipku jsem překonala vždycky rychle.

Moc vám přeji, aby vám zdraví sloužilo minimálně stejně dobře jako dosud a abyste stála ještě mnohokrát na stupni vítězů. Doufám, že skončit s kariérou zatím neplánujete?

Nevím jak dlouho budu ještě závodit, ale chuť neztrácím. Pořád mě atmosféra závodů nabíjí a i když se naměřené časy věkem zhoršují, což není moc povzbuzující, musíme s tím počítat. Jsou to pořád hezké chvíle, trávené v dobré společnosti s pěkným sportem, který se dá provozovat i ve vyšším věku.

Chcete se také naučit plavat prsa? Ukážeme vám, jak na to!