Petra Šafářová: Výtvarníci se nemají špatně

Profese výtvarníka je poměrně široký pojem, co konkrétně tvoříte?

„Jeden obrázek řekne více než tisíc slov, podívejte se na fotografie, nicméně – jde o designové nábytkové kolekce a ryze umělecké předměty jako sochy a plastiky. Samotnou kapitolou pak představují nástěnné reliéfy z keramiky, ty však realizuji pro restaurace, bary nebo různá foyer."

Základem vašich nábytkových kolekcí jsou stoly a stolky, židle a lavice a bytové doplňky. Líbí se mi, že myslíte i na drobnosti, jako například dózy, svícny nebo konvice, ale doslova mě uchvátilo „babiččino“ umyvadlo.

„Každý zákazník si může vybrat, co je jemu srdci blízké. Tvořím a prodávám jak celé sety, tak i jednotlivé kusy."

Byla jste tvořivé dítě?

„Byla, stále jsem něco vyráběla, navrhovala, šila a malovala. Moje babička pracovala jako dámská krejčová a od ní jsem se naučila šít. Chtěla jsem se stát módní návrhářkou, což mě vlastně teď, když nad tím přemýšlím, asi úplně nepustilo. Kdo ví, život je barevný. V sedmi letech jsem si sama navrhla a ušila šaty, ze dvou druhů látek, napříč střižené na dvojitá ramínka. Celkem složitý model, bohužel ho už nemám, ale pyšně jsem ho nosila, i když látka byla střižená naruby."

Zdědila jste nadání po někom z rodiny?

„Manuální zručnost asi po svém otci – je tím typem muže, který dokáže vše opravit, sestrojit, zdokonalit a nikdy od něj neslyšíte ,to nejde'. Takže i dnes s tátou probírám své výrobní plány a on zase se mnou sdílí ty své. Jako dítě jsem milovala jezdit s ním do garáže, která byla plná překvapení, hotová pohádková říše šroubků, trubek, prkýnek, drátů, barev, prostě všeho, co se dalo propojit. A tohle mě na mé práci vlastně tolik naplňuje. Nejen samotný návrh, tvorba s hlínou, kamenem, kovem, barvami, ale výzva, jak skloubit některé materiály, aby vše fungovalo a dalo se to prakticky používat."

Jaká byla vaše cesta k výtvarničině?

„O tom, že bych studovala umělecky zaměřenou školu, nemohla být řeč; rodiče podporovali hlavně studium jazyků. V 17 letech jsem odjela na zkušenou do Vídně, v rámci praxe na střední hotelové škole. Po škole jsem chtěla vyrazit ještě někam dál a na delší dobu a tak jsem s přítelem, dnes mým manželem, odjela na rok do Austrálie. Tam jsme rok studovali angličtinu a potom cestovali. No a při jedné z našich zastávek jsme se potkali s australským sochařem, u kterého jsme nějaký čas bydleli. A když jsem viděla jeho ateliér, uvědomila jsem si, že právě tohle chci dělat. Ale jak to v životě bývá, ne vše bylo tak jednoduché; prošla jsem si řadou rekvalifikačních kurzů keramiky a sochařství. Měla jsem štěstí, že jsem potkala skvělou učitelku a báječného člověka, paní Květu Vondráčkovou, která mě vzala ,za vlastní´ a několikrát jsme spolu vystavovaly doma i v zahraničí."

Jak jde dohromady vaše práce s rodinným životem?

„Neumím dělat věci polovičatě. Když jsem šla na mateřskou, věnovala jsem se hlavně holčičkám, dnes mám sedmiletou dceru Rozárku a desetiletou Aničku. Naplno jsem jako výtvarnice začala pracovat až před dvěma lety, do té doby jsem tvořila ,do šuplíku', jak říká můj muž, kterému musím poděkovat za trpělivost a podporu. Nebýt jeho, tak se mi sen o ateliéru a mé práci nesplnil."

Nábytek a doplňky vytváříte z kovu a keramiky. Jak dlouho trvá, než něco vznikne?

„Těžko říct, je to kus od kusu."

Tak jinak. Za jak dlouho například vyrobíte keramické díly, které používáte na desky stolů, na lavice a židle?

„Celá výrobní procedura je poměrně zdlouhavá, jelikož si dávám velký pozor na důkladné vysušení výrobků připravených na výpal. Ale abyste měli lepší představu – když navrhnu a vymodeluju například díly pro desku stolu a nechám je dobře usušit, pak je dávám do pece takzvaně na přežah. Potom se glazují nebo barví a znovu vypalují, ale na vyšší teplotu. A tohle vše může trvat několik týdnů."

A jak je to s kovem a kamenem?

„Veškeré návrhy, tedy i kovářské části produktů, si dělám sama, a pak práci zadám svému kováři. A kámen zase využívám pro sochařinu. Každý materiál má své. Miluji kámen i keramiku, ale keramiku mám asi raději pro její vetší flexibilitu a možnou barevnost."

Kromě nábytku tvoříte také sochy, které já osobně vnímám jako „třešničku na dortu“, ať už interiéru nebo exteriéru. Bylo těžké naučit se sochat?

„Socha, to je fajnovost do zahrady, bytu nebo domu. Předmět, který může podtrhnout celkový prostor, přináší radost oku i duši. A naučit se tvořit sochy? Já sama sebe stále považuji za učedníka; každý kámen, každý materiál vás učí, nutí vás přemýšlet a hledat cesty, jak se mu dostat na ,kobylku'. Nemám návod ani zaručený recept, snad jen nebát se vzít majzlík a kladivo do ruky, respektovat materiál a nechat se jím vést. Ale mé sochy nejsou jen z kamene, kombinuji i barevnou keramiky a kov."

Mají dnes výtvarníci na růžích ustláno?

„Měla bych asi říci, že nemají a doba je těžká. Ale pravda je taková, že jsem šťastná – můžu dělat, co miluji a snad i umím a u každého svobodného povolání je potřeba brát věci tak, že jednou to jde lépe, jednou hůře."

Znáte příběhy svých výtvorů? A kam se některý z nich dostal nejdál?

„Například vím, že jedna moje plastika skončila na Havaji. Také jsem ráda tvořila kolekci svícnů pro dnes už zesnulou vynikající herečku Gabrielu Wilhelmovou, velmi milá zákaznice. Další keramickou sošku jsem udělala pro jeden pražský hotel a kdykoli jsem šla okolo, vždycky jsem si ji pro radost zkontrolovala. Bohužel to už je minulostí, při rekonstrukci lobby někdo sochu rozbil."

Co byste nikdy neprodala?

„Bronzovou sochu mé dcery, kterou jsem vyrobila k jejím desátým narozeninám. A muž by mi určitě neschválil prodej sochy Časoprostor, protože ji má moc rád."

Vidíte, a mně se víc líbí právě nábytek a doplňky. Asi i proto, že mi připomínají dobu minulou a vyvolávají ve mně pocit klidu a jistoty.

„Jsem ráda, že to z mých věcí cítíte. I já miluju věci, které mají duši. Obyčejné staré hrnečky, skleničky, háčkované dečky, krabičky, lustry - ty za pár korun, co vyhrabete v bazaru. Je to vždycky báječný pocit, když něco tak pěkného ulovíte z hromady harampádí. I obě moje dcery se to naučily velice rychle, takže už lovíme společně. A i já se snažím vtisknout do každé věci, pod kterou se podepisuju, duši a určitou náladu."

Jste nostalgická?

„Ne nijak přehnaně, ale pravdou je, že filmy pro pamětníky, stará pražská zákoutí, válečky na zdi, oprýskané smaltované věci a vše, co dýchá dobou našich babiček a prababiček, mě nesmírně hladí."

Řekla byste, že lidé už jsou zvyklí na originální předměty nebo se tomu teprve učí? Není to pro nás, obyčejné smrtelníky, určitý luxus? Až zbytečnost?

„Pochybuji, že na toto existuje jednoznačná odpověď, ta by zaváněla generalizováním. Znám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají vkus, dokážou ocenit kvalitu a chápou, že ta něco stojí. Ví, o čem je ruční práce, časová investice, věnování se každému detailu, použité materiály. Pokud jsou tyto atributy představiteli luxusu, pak odpověď zní ano, je to luxus. Někdy bych řekla, že se lidé tohoto slova bojí, že s sebou nese určitý negativní nádech. Já ho však vnímám jako definici pro kvalitu bez kompromisů, originalitu, styl a taktéž velmi často pokračování v tradici."

Co vám bere nejvíc energie a co vám ji naopak vrací?

„Jednoduchá odpověď – styk s úřady a administrativa s tím spojená. Zpět mě dobíjí práce v ateliéru a moje rodina."

Poznáte na „první dobrou“, zda je autorem nějaké originální práce muž nebo žena?

„Určitě ne vždy, ale mnohdy ano - u spousty výtvorů je ženská energie jasně zřetelná i laikovi. Některé rozdíly ve volbě tvarů a barev se dají vystopovat."

A které pohlaví to má podle vás těžší, v profesi i v životě?

„Bála bych se tvrdit, že to má žena těžší. Ani si nemyslím, že zákazník rozlišuje, jestli sochu nebo nábytek vytvořil muž či žena. Zajímá ho kvalita a provedení. A obecně v životě nemám ráda polohu, ve které si ženy stěžují na svou ,těžkou' roli - hovořím o našem evropském prostředí. Obě pohlaví mají svoje úkoly a těžkosti, ale i svoje výhody a nemyslím si, že by v celku panovala nějaká významná nerovnováha."

Co byste tedy poradila ženám, aby podnikly, pokud se v soukromí nebo v práci necítí spokojené?

„Být zdravě sebevědomá, umět se ozvat, když se jim něco nelíbí. Častou příčinu problémů vidím ve slabé schopnosti komunikovat, v akceptování něčeho, s čím nejsem ztotožněná. Nicméně teď se pouštím na tenký led, nemám zaručený recept ani radu."

A tip na zaručenou relaxaci by se našel?

„Záleží, jestli si chci odpočinout nebo dobít baterky. Pak je to kombinace výletu s rodinou nebo sladké nicnedělání s mým mužem na terase našeho domu, anebo naopak divočejší večírek s dobrými kamarádkami, taková ta pravá nefalšovaná dámská jízda. Vřele doporučuju!"