Pět situací ve vztahu, které se nedají lehce odpustit

Bez schopnosti odpouštět by žádný vztah příliš dlouho nevydržel. Kdyby mělo každé pochybení či nevhodná poznámka znamenat vážný problém, nejspíš by se lidé rozcházeli hned po odeznění první fáze zamilovanosti. Takže ano, ve vztahu je potřeba být i velkorysý. Ale kdy už si ten druhý odpuštění nezaslouží? V těchto pěti případech se naučte říct ne.

Každý má osobní hranice, přes které nejede vlak. Jde o situace, které jdou přímo proti vašemu přesvědčení a morálnímu nastavení. Poznáte to jednoduše tak, že když k nim dojde, opravdu vás to bolí a zraňuje.

Nejde tedy o malichernosti, o které se občas škorpí každý. Nebavíme se o pohozených ponožkách, desetiminutovém zpoždění či nevhodné poznámce. Řeč je třeba o nevěře, o cíleném ubližování, o nespolehlivosti, která už je za hranou. V těchto věcech byste si případné odpuštění měli opravdu důkladně rozmyslet. Chybovat může každý, ale ubližovat byste si nechat neměli. Pokud se totiž neshodnete ve stanovení základních mantinelů, dá se očekávat, že problémy ve vztahu budou jen přibývat.

Někdy se říká, že odpustit lze v podstatě cokoli. A příkladem budiž nevěra. Jsou přece páry, které se nad ní dokázaly povznést a překonat ji (mimochodem tohle je na tom to nejtěžší). Ale když to ten jeden udělá podruhé, potřetí? To už není velkorysost, ale tak trochu hloupost.

Pokud vám protějšek jednou takto ublíží, dá se to pokládat za sice velký, ale nárazový poklesek. Když si ale uvědomí, jak ohrozil váš vztah a proberete to, má smysl mu dát ještě šanci. Pokud ale stejnou chybu opakuje? Buď je nepoučitelný, nebo mu je prostě jedno, že vás zraňuje. A vážně chcete žít s někým, komu na vás vůbec nezáleží a ubližuje vám?

Vztah je vždy věcí dvou, takže i odpouštění by mělo být oboustranné. Pokud vás protějšek za kdeco tepe, každou vaši poznámku vám vyčte ještě o pět let později, poukazuje na vaše chyby se vztyčeným prstem, zamyslete se. Jestli jste vy ten, kdo neustále nad něčím velkoryse mává rukou, je něco špatně. I tady musí fungovat partnerská rovnováha.

U odpouštění je důležité i to, co vás k němu vede. Měli byste to dělat, protože chcete, ne proto, že vám to něco „přinese“: Dobře, dnes přišel o dvě hodiny později, nebudu mu to teď vyčítat, ale přijde čas, kdy se bude hodit mu tuhle moji velkorysost připomenout. Rozumíte? To není správné.

Partnerství přece není výměnný obchod a už vůbec ne žádná soutěž o moc a nadvládu. Nepotřebujete si schovávat trumfy, naopak měli byste hrát otevřenou a férovou hru.

Stejně špatné je, když druhému odpouštíte jen proto, že se jednoduše bojíte, co by se stalo, kdybyste to tak neudělali. Může jít o existenční obavy, ale i o emocionální. Bez něj se neuživím, bez něj nedokážu žít, bez něj mě bude jen půlka, jiný jako on není.

Jestli se vám něco z toho honí hlavou, měli byste se zaměřit na své sebevědomí. Váš vztah není až tak o lásce, jako spíš o závislosti. Aby vás mohl mít někdo doopravdy rád, musíte nejdřív mít doopravdy rádi sami sebe.

Někdy se vše zvrtne tak, že si neustále něco odpouštíte, ale pak se zase rozcházíte aneb Proč nedokážu žít s ním, ani bez něj.