Peklo jménem tichá domácnost

Čtyřicetiletý Michal si Kláru bral před dvanácti lety. Už tehdy věděl, že ona se nikdy nehádá, nikdy nezvýší hlas, spíš naopak. „V podstatě jakoukoli neshodu nebo nesrovnalost řeší tím, že přestane mluvit. A má tedy fakt výdrž, když jsme kupovali nový byt a měli jsme každý jiný názor, nemluvila se mnou čtyři dny. Vážně z ní nevyšlo ani slovo,“ vzpomíná Michal.

Ten se prý zpočátku snažil svou ženu vyprovokovat k nějaké reakci, k hádce, ke křiku, k čemukoli, co by znamenalo prolomení jejího mlčení. „Ale už jsem to vzdal, Klára je prostě taková, podle mě se ani normálně hádat neumí. Takže když se mnou nemluví, nechám ji být, ono to vždycky přejde,“ říká Michal s tím, že vyletí pouze, když Klára nemluví, a on neví proč. „Většinou vím, kvůli čemu máme tichou domácnost, nebo alespoň tuším. Ale párkrát se stalo, že jsem neměl ponětí, co je špatně. Tak to pak Kláře nedám pokoj, dokud z ní nedostanu alespoň jednu větu vysvětlení. A vlastně je pro mě satisfakcí, když vidím, jak se přemáhá, aby mi to řekla,“ směje se Michal a dodává, že většina chlapů si stěžuje, že jejich ženy nezavřou pusu, takže on je na tom vlastně o dost lépe.

Je jasné, že každý je jiný a na stresové situace reaguje po svém. Někdo je cholerik a sebevětší prkotina se neobejde bez velkého řevu. Jiný dává přednost několikahodinové debatě, při níž je protivník v podstatě umořen. Jací lidé ale vydrží třeba několik dní nemluvit? „Určitě to jsou lidé nejistí, úzkostní, málo důvěřiví. Také lidé vnitřně zranění, s porušenou schopností pružného reagování v zátěži,“ vysvětluje manželský poradce Zbyšek Mohaupt z TH kliniky.

V jistém smyslu s tím souvisí i nízké sebevědomí. Tedy pokud někoho rodiče například celé dětství peskovali za jakýkoli názor či námitku na cokoli, zakódovalo se mu v mozku, že lepší je mlčet. Vznikla tedy rovnice, podle které nemá význam nespokojenost řešit nějakou diskusí, ale v tichosti ji dusit v sobě.

Podle Zbyška Mohaupta je takzvaná tichá domácnost v partnerských vztazích poměrně častým jevem. Z hlediska četnosti se to tedy dá nazvat normální reakcí, ovšem rozhodně ne reakcí zdravou. „Zdravé je to jen do určité míry, třeba když se neumím jinak bránit nařčení či útoku partnera, nechci ho zraňovat, chráním přítomné děti a podobně,“ říká Zbyšek Mohaupt. Několikadenní mlčení je ale přece jen trochu moc. „Spíše jde o skrytý boj a prodlužování neblahého stavu něž o konstruktivní způsob zvládání vztahové zátěže,“ dodává Zbyšek Mohaupt.

Někomu samozřejmě vyhovuje, když s ním partner nemluví. Z jistého pohledu je to pohodlné – není nutné se rozčilovat, plýtvat energií na hádky a diskuse, není potřeba řešit starosti a pocity toho druhého. Proč nemluví muži, se dočtete v článku 3 důvody, proč muži mlčí.

Ten, se kterým ale doma nemluví ani klika od dveří, se většinou příliš dobře necítí. „Může se cítit zmatený, odstrčený, nepochopený, ukřivděný, také provinilý, jednoduše necítí pohodu,“ popisuje Zbyšek Mohaupt.

A vztah se pomalu ale jistě točí ve velmi nebezpečném kruhu. V první fázi hrozí odcizení a vyprázdnění vztahu, kdy si partneři nemají o čem povídat, jednoduše neexistuje bezpečné téma. Co když řeknu něco, a ona (nebo on) se naštve a zase přestane mluvit? O tom člověk žijící s někým, kdo na problémy reaguje tichem, přemýšlí čím dál častěji. Jak dlouho se ale dá takhle žít? „V takovém vztahu pak minimálně jednomu z partnerů chybí pochopení, pocit bezpečí, uvolněnosti a pohody, což samozřejmě může začít hledat někde jinde, v nějakém paralelním vztahu,“ varuje Zbyšek Mohaupt. A to zase vyvolává nedůvěru, žárlivost, podezřívavost a další pocity, které pohodu do vztahu rozhodně nevrátí.

A jak je to u vás doma? Dokázali byste s partnerem nemluvit? A kdo podle vás častěji mlčí, muži či ženy? Zapojte se do diskuse pod článkem.