Pavlína Louženská: Nejen holka z marketingu nebo žena v zenu

Její jméno je v marketingu pojem. Šéfovala marketingovým oddělením, nyní pracuje hlavně jako konzultantka pro technologické startupy a módní značky po celé Evropě. Pro mnohé je tváří platformy #HolkyzMarketingu, kterou založila a jejímž cílem je propojit všechny, kdo se o tuto oblast zajímají.

Má spoustu zkušeností s tím, jaké to je vystupovat ve veřejném prostoru, a během let se setkala s mnoha různorodými reakcemi. A ty nebyly vždy pozitivní. I proto se rozhodla podpořit projekt Žena v zenu, který se touto problematikou zabývá. Jaké nástrahy musí úspěšné ženy překonávat? Co zažívají oproti mužům jinak a proč je důležité sdílet zkušenosti a navzájem se motivovat?

Jste jednou z „žen v zenu“. Proč jste se rozhodla vstoupit do tohoto projektu?

Nenávist na internetu je pro mě jedna z nejhorších věcí, kterou nejen já zažívám. Když žena vstoupí do veřejného prostoru, s hejtem se nevyhnutelně potká. Dokonce podle ABC News existuje statistika, že u žen, jako jsou političky a novinářky, trvá na Twitteru 30 vteřin, než se objeví první nenávistná reakce.

Takže když se ozvaly Lilia a Petra, tak jsem se nejen nebála, ale přišlo mi důležité do projektu vstoupit.

Jde o nenávist, které se týká pouze online prostoru?

Data jasně ukazují, že existuje přímá souvislosti mezi slovními útoky na internetu a fyzickými ataky ve veřejném prostoru. Je důležité pomáhat ženám hledat způsoby, jak se s tím vyrovnat, a nahlas mluvit o tom, že není normální psát lidem na internetu: Seš hnusná, tlustá kráva.

Jedním z hesel projektu Žena v zenu je Nemlčeti zlato. Kdy a kde by měly být ženy víc vidět a slyšet?

Já myslím, že úplně všude. V Česku nemáme prakticky ženy ve vedoucích pozicích. Současně ženy nedostávají dostatečný plat. Typicky chybí v oblastech jako ekonomika, politika, startupy, technologie. Pouze 2 % peněz investovaných do startupů šly do firem, které založily a vedou ženy. To mi přijde děsivé.

Jak celou situaci ovlivnil covid?

Na ženy padla v pandemii váha péče o rodinu. Výzkumy ukazují, že ženy dělají o dost víc domácích prací. Globálně se jim věnují o 1–3 hodiny denně víc než muži a 2–10krát víc času věnují péči o lidi kolem sebe (děti, staré rodiče). Mají tak méně času na rozvoj sebe sama, na svoji práci. Navíc byly zrušeny mnohé práce na poloviční úvazek, zatímco manželé většinou dál pracovali.

Kdyby měly ženy stejné příležitosti na trhu práce, zvýšil by se jim výrazně příjem. Zvýšení rovnosti mužů a žen také zvyšuje ekonomický růst. Navíc Harvard Business Review říká, že firmy s diverzitními týmy, ať už genderově, rasově či věkově, mají až o 170 % vyšší šanci inovovat než týmy složené jen z bílých mužů. Vyplatí se to všem.

Jak smýšlíte o kvótách? Mají smysl?

Myslím, že jsou chytré způsoby, jak kvóty dělat. Měla jsem možnost studovat, jakým způsobem se rozvíjí komunity v New Orleans. Líbily se mi kvóty na nákup. Ve chvíli, kdy firma nakupovala dodavatelské služby nebo produkty od jiných, měla určeno, že 20 % odebere od byznysu, co vlastní ženy, dvacet od lokálních firem, dvacet procent od společností, co vedou minority. To je skvělý způsob, jak přidat ženám body a podpořit je.

S jakými stereotypy se ženy nejčastěji setkávají?

Stále kolem sebe vídám, že se zaměstnavatelé holek kolem třiceti ptají, ač je to nelegální, jestli budou mít děti. Ale tuhle otázku si pokládáme i samy a tlumíme si tak kariéru. Nehlásíme se na pozice, které by podle nás v budoucnu nešly s dětmi dohromady.

Ženy ale mívají často problém jak sladit rodinu a práci...

Já myslím, že v manželství jsou dva. Nikdy jsem nezažila, že by kluci dostali tenhle typ otázky. Jsem ráda, že přibývají firmy, které se žen neptají na rodinu, naopak jim vychází vstříc. Zařídí dětské skupiny, mají programy, jak zapojit holky na mateřské. A současně mají HR nastavené tak, aby i muži mohli nastoupit na mateřskou nebo rodičovskou.

Já bych prostě ráda zpochybnila věty typu: Na mateřskou má jít žena a na tři roky. Třeba v mém oboru je to kulka do zad. Ale současně říkám, že chci, aby holky měly volbu. Měly by mít možnost vybrat si, zda chtějí zpátky nastoupit dva týdny po porodu, ale i být i s dětmi doma.

Proč mají ženy strach mít ambice, zakládat firmy a na pohovor jdou jen tehdy, jsou-li perfektním kandidátem?

Bavíme se o „role models“. Uvěřím, že věci můžou existovat ve chvíli, kdy jsem je zahlédla. Nedávno jsem viděla rozhovor s prvním astronautem černochem. Říkal, že jako malý nevěděl, že může být astronautem, protože nikdy černého astronauta neviděl. A tak šel dělat pilota, to si dovedl představit. Až když mu řekli, že by se perfektně hodil na astronautský program, pak teprve tomu uvěřil.

Sami si v hlavně utváříme limity. Pro mě je skvělé vidět ženy jako Madeleine Albright, Emily Wise nebo Whitney Wolfe Herd ze seznamky Bumble, které prorážejí ty skleněné stropy.

Máte nějaké konkrétní příklady, jak zmiňované ženy pomáhají?

Během MDŽ jsem sledovala debatu na Harvardské univerzitě právě s Madeleine Albright a ona vyprávěla, jak se stala ministryní zahraničí. Hned zadala své sekretářce úkol sehnat ostatní ministryně zahraničí. Svolala je a řekla jim, že si budou říkat G-7 a budou se vzájemně podporovat a radit si.

I já si dávám pozor, abych ostatní holky vytahovala.

Jak to děláte?

Když dostanu pozvánku na rozhovor, nabídnu, zda nechtějí mluvit i s další ženou, protože je skvělá. Prosazuji značky, které založily holky, dohazujeme si nabídky, sdílíme triky, myšlenky. Ten pocit „mafie“ je silný a pomáhá. Vzájemná podpora a úspěchy ostatních pomáhají uvěřit, že to dám i já.

Jak se vy vyrovnáváte s kritikou a nenávistí?

Měli bychom určitě rozdělovat kritiky a hejtry. Kritik je někdo, jehož názoru si vážím, a on mi říká, že příště bych třeba měla po pódiu méně chodit, když přednáším. O tom chci přemýšlet, to je validní feedback, chci si ho vzít k srdci.

Hejtr šíří nenávist, se kterou nemá smysl nic dělat, snad jen blokovat, mazat. Nemá to nic společného se mnou, to je jen o tom člověku.

Důležité je naučit se pracovat s feedbackem, což my Češi pořád moc neumíme, a brát jej jako impulz k růstu.

Patříte k zakladatelkám platformy #HolkyzMarketingu. Jak nápad vznikl? 

#HolkyzMarketingu vznikly před sedmi lety a od té doby jsme se hodně posunuly. Aktuálně máme 27 tisíc členek, ale už dávno to není „jen“ skupina na Facebooku. Já ji vidím hlavně jako vzdělávací platformu. Loni jsme proškolily asi 3000 marketérů, holek i kluků.

Vloni také vznikla Akademie, kterou podpořilo Velvyslanectví USA v Praze nebo Grow with Google či Facebook. A my jsme během dvanácti týdnů daly kompletní základy marketingu a pomohly najít práci padesáti holkám.

Další velký projekt se týká mentoringu. Máme 150 napárovaných dvojic, které se vzájemně tahají dopředu, juniorka se potká se seniorkou a je hezký vidět, jak ta spojení zůstávají, jak se podporují.

Co dalšího organizujete?

Pořádáme i veřejné jednorázové workshopy, kterými projdou tisíce lidí. Podporovaly jsme lidi, kteří kvůli covidu ztratili práci, a napárovaly je se stovkami firem. Celá pointa je vzdělávat marketingový obor, dávat holkám volbu, pomáhat jim prosadit se i na vyšších pozicích a podobně.

Vydáváme i knížku, spouštíme vzdělávací Youtube kanál. A to se daří díky skvělému týmu, není to jen moje práce.

Působíte jako mentor. Co to obnáší?

Oddělila bych několik termínů: mentor, sponzor a terapeut.

Mentor není univerzální princ na bílém koni. Je to člověk z vašeho oboru, který poradí, co si přečíst, jaký zvolit kurz, provede vás situací, kterou v práci řešíte. Mentor v akceleračním programu pak rozvíjí firmu, ne člověka.

Sponzor s vámi funguje v práci, hraje aktivní roli a třeba se za vás zaručí, doporučí vás, představí.

Terapeut je odborná pomoc. Podle mě je důležité starat se o mentální zdraví, ač je to stále ještě tabu. Chodím do posilovny, chodím na rehabilitace a chodím na terapii. Pro mě je to prevence, ne důkaz, že jsem mimo.

Skleněný strop se podařilo prorazit i Lence Šťastné. Jak, podle ní, jsou v byznysu důležité ženské zbraně? Zač jsou slavní hejtováni? Budete překvapeni.