Pavel Šporcl: Co odkoukal od Michaela Jacksona?

Přicházíte právě ze školy. Na HAMU ale učíte jen jednu studentku. Signalizuje to něco neblahého?

„Přesně řečeno učím dokonce jen půl studentky. Šéf katedry strunných nástrojů mě požádal, abych na akademii učil, což mně velmi polichotilo. Jen jsem upozorňoval, že mám málo času, a tak abych si to ozkoušel, dělím se s profesorem Štrausem o jednu žačku. Není to tak, že by klesal počet studentů a učitelé začínali být v přesile. Naopak, zájem stále ještě převyšuje možnosti školy.“

Co čeká studenty, až absolvují, a nikdo o nich jako o vás nenapíše, že jde o talent, který se rodí jednou za sto let?

„Smyčcové nástroje mají výhodu, že lze jít do orchestru. Nabízí se i komorní hra nebo učení. Klavíristi to mají horší.“

Nadějný mladý ambiciózní talent, možná ozdoba školních akademií, skončí u druhých houslí v oblastním orchestru. Za pár korun. Asi je to normální, ale mně to přijde jako těžký karambol snů. Vám ne?

„Já za tím vidím hlavně lásku k hudbě. To pak profese přerůstá v poslání. Obdobné je to s učiteli: za nijak ohromující peníze se od nich očekává, že to bude elita národa, do jejíchž rukou vkládáme svou budoucnost, naše děti. Hudba, divadlo, prostě kumšt, je v pětadevadesáti procentech případů prostě celoživotní poslání bez výrazného ohodnocení, takže muzikant si přivydělává v jiných orchestrech nebo učí. Je to do značné míry oběť, ale pokud člověk chce hudbu dělat, má ji rád a jde mu to, podstoupí ji.“

Chtěl jste být od pěti let, co hrajete na housle, jen a jedině houslistou? Nic jiného nepřipadalo v úvahu?

„Jako každý jiný kluk v té době, to znamená na konci sedmdesátých let, jsem chtěl být kosmonaut jako Remek. Jako každý druhý jsem určitě chtěl být i popelář nebo něco na ten způsob. Ale k houslím mě přivedla maminka, cvičila se mnou, chodila se mnou na hodiny a jako učitelka mi vnesla minimálně do hudebního života určitý řád. A je pravda, že jsem nikdy na nic jiného než na housle, čemu bych se měl v pozdějších letech věnovat, nepomyslel. Neměl jsem ani jiné zájmy, které by mě od nich rozptylovaly, nepočítám-li závodní plavání, kterému jsem se ale věnoval hlavně preventivně, kvůli zádům.“

Nikdy vás neotravovaly, nezajídaly se?

„Samozřejmě, že někdy se nechtělo a radši bych býval šel hrát fotbal, hlavně o prázdninách. Ve školním roce jsem měl ale štěstí, že i všichni kamarádi měli nějaký koníček, který je pohlcoval. Navíc já housle nepovažoval ani tak za povinnost, jako spíš za hru.“

Co jste poslouchal jako kluk? Soudím správně, že zdejší největší popové trháky těch časů, například Michal David, vás míjely?

„Pozor, Davidovými Poupaty jsem žil, když na ně holky cvičily na spartakiádě, kde jsem já byl za starší žáky! Ale já měl hlavně Holky z naší školky. S kamarádem a spolužákem, dnes už významným sochařem Petrem Schelem jsme pro celoškolní besídku přepsali její text, aby to byly Holky z naší třídy. Taky hodně letěl Peter Nagy. Doma se zase poslouchali Beatles, ABBA a ve své době i Boney M. Ale tohle všechno šlo spíš mimo mě. Registroval jsem to, ale nejvíc jsem poslouchal Čajkovského, Dvořáka, virtuózy jako Oistracha, Kogana, Suka."

Měl jste walkmana?

„Ano, měl.“

A v něm tohle?

„Taky občas, ale to jsem poslouchal nejvíc doma, z černých elpíček, která mám ještě někde uložená. Nějak víc jsem se ale o populární hudbu začal zajímat hodně pozdě, až někdy před deseti lety.“

Už s myšlenkou na umělecké crossovery, kterým se v posledním čase věnujete?

„To asi ne. Ale začal jsem si všímat, že i v populární hudbě jsou skladby i kapely, které mi mají co říct. Jsem vychovaný na Mozartech, Čajkovských a podobně, u kterých hudební imaginace a harmonická složka je už z logiky věci někde úplně jinde, takže obyčejný konzumní pop mi opravdu nic neříká. Ale mám kupříkladu rád Stinga. Líbí se mi REM i U2. První velký popový koncert, na který jsem zašel, byl Michael Jackson v Praze na Letné. Tam jsem ale šel – můžete to tak s mírnou nadsázkou nazvat – pro know-how. Zajímalo mě, jak a čím takový člověk dokáže působit na desetitisíce posluchačů. Zjistit, co vyzařuje.“

A vyzářit to pak po svém na své posluchače?

„Jistě se to nedá kopírovat, přenášet osvědčené postupy z jednoho světa do druhého. Ale například jsem si z mnoha důvodů začal své koncerty uvádět, abych mohl reagovat na atmosféru. Chtěl jsem, aby byly přátelštější, než běžně koncerty klasické hudby bývají: někdo přijde, zahraje a beze slova zase odejde. Dnes už se aspoň občas usmívá, dříve to bylo strojené až po zachmuřený výraz. I když se někdy nehodí provázet slovem celé vystoupení, líčit styly, okolnosti vzniku skladeb či občas prohodit něco vtipného, aspoň přijdu, pozdravím a popřeju, ať se koncert líbí. Úplně to změní náladu.“

Však kdo jiný než buřič s šátkem na hlavě a v kožených kalhotách by měl víc vědět o změnách atmosféry v koncertních síních. Proč jste na tyhle propriety rezignoval?

„Ne zcela. Už jen nejsou pravidlem. Oblékám se dnes na koncerty podle uvážení. Mohl bych vám šátek ukázat, mám ho tady ve futrálu s houslemi, ale vím, že si ho na hlavu dám příští týden, až budu mít další vystoupení s cikánskou kapelou Romano Stilo, kam se to přesně hodí. Taky musím zdůraznit, že tohle bylo vždy až druhotné. Na prvním místě byla kvalita hudby a vystoupení.“

Smysl toho přestrojení jste už nesčetněkrát vysvětloval: chtěl jste přilákat mladé lidi k hudbě, kterou hrajete. Povedlo se? Chodí mladá generace?

„Ano, chtěl jsem ukázat, že i normální ošátkovaný kluk může hrát na housle klasickou hudbu. A ono se to povedlo. Mladí lidé chodí. Řekl bych dokonce, že teď je období, kdy se prostě chodí na Šporcla.“

Ať hraje s cikány, nebo vážnou hudbu?

„Klasickou hudbu, prosím! Klasickou! Protože v tom si také přikládám zásluhu a doufám, že ne přehnanou. Už mnoho let důsledně razím pojem klasická hudba před vážná, v každé možné situaci jsem opravoval novináře, poukazoval na to v rozhovorech a skutečně se mi zdá, že pojem klasická hudba se tímto soustředěným úsilím ujal. Pojem vážná hudba byl totiž drobnou součástí toho, jak se klasika zkresleně prezentovala. Ona z devadesáti procent není vážná, stejně jako pop není jenom veselý.“

Vidím stříbrné řetízky na vaší pravé ruce, také náušnici. Šátek jste nosil i v civilu, nebo šlo striktně o kostým?

„Ten šátek jsem objevil, když jsem se fotil na desku, jen tak jsem si ho nasadil a ta fotka vyšla velmi dobře. Nikdo nečekal, že se toho takhle chytnu, ale jsem ve znamení Býka, a tak jsem vytrval. Byl to šťastný nápad. Možná tenkrát odradil pár tradičněji zaměřených posluchačů, ale přilákal nové. V neposlední řadě to bylo mediálně vděčné a začal jsem být vidět.“

Zároveň se ale taky začalo říkat, že pod ním plešatíte, a proto ho nosíte…

„A to také potom přispělo zase k tomu, že jsem ho po sedmi letech sundal. Už jsem se začínal cítit trochu jako otrok kostýmu. Bál jsem se, kdy mě někdo vyfotí bez šátku. Navíc sedm let je dlouhá doba a já si začal říkat, jestli už jako blázen do padesáti budu pořád jen nosit šátek. A tak jsem si pořídil modré housle, a tím jsem ho zčásti nahradil.“

Cvičíte? Cvičíte denně? Cvičíte stejně intenzivně jako před dvaceti lety? Musí to být?

„Určitě. Houslová technika je natolik subtilní, že prsty musí být neustále v pohybu. I když posledních čtrnáct dní nemusím bezpodmínečně cvičit čtyři hodiny denně, aspoň na housle sáhnu. I dvacet minut stačí, když to jinak nejde. Na udržení je potřeba cvičit každý den. Kdybych nehrál delší čas, odvyknu si od houslové pozice a dvouhodinový koncert prostě nevydržím. Po půlhodině nastane únava, která zasáhne fyzickou i psychickou stránku. Když se chystá něco nového, nebo něco, co jsem dlouho nehrál, musím tři čtyři hodiny denně cvičit. Znám jak svoje cíle, tak svoje slabiny, vím, co vylepšovat, a hlavně vím, že touto cestou se leccos odbourat opravdu dá, protože už jsem si to ověřil. Poslední roky prostě hraju lépe.“

Známe virtuózní starce s houslemi, ale může houslista v nejproduktivnějším věku prostě odumřít, zhasnout?

„Vyhořet. Ano, stává se to a je individuální, kdy to přijde, pokud vůbec. Pro mě je v tomto směru velmi důležité, že hraju různé styly, což mě nejen baví, ale snad i ochraňuje před tímhle nebezpečím. Vždycky se budu snažit mít klasickou hudbu jako základ, ale vykročení toho typu, jaké se mi povedlo právě se zmíněnou cikánskou kapelou, se kterou jsem právě na turné a na sto padesáti koncertech nás slyšelo snad už sto tisíc lidí, to je relax, který mě těší. Nabízí prostor k jakési improvizaci, každý koncert je jiný, na každém hraju i jiné noty, jiné prstoklady. Nutí mě to přemýšlet v jiných dimenzích. Podobně poslední deska Sporcelain, můj výlet do popu tak, jak si ho já představuju – včetně toho, že jsem si na ni poprvé i sám něco složil –, opět rozšířila moje možnosti.“

Nerozšíříte je časem zase o něco víc výletem do židovského klezmeru (druh židovské populární hudby, pozn. aut.)?

„Ten miluju! Nádherná hudba!“

Víte, proč se na to ptám? Teď už ji máte pod svetrem, ale před chvílí byla venku – Davidova hvězda na řetízku na krku. Jste Žid?

„To jsme snad malým dílem úplně všichni, ne?“

„A vy dílem o něco větším?“

„O nic větším. Bohužel. Ale mám jejich náboženství a přístup k životu, který z něj plyne, rád, a když jsem v Izraeli, cítím se tam jako doma. Nelíbí se mi, když lidé nosí náboženské symboly, aniž by cítili něco hlubšího k podstatě, která je za nimi. Připadá mi to povrchní. Proto jsem tuhle hvězdu dlouho nenosil, ač bych býval chtěl. Až jsem se na to v Izraeli přeptal. Opět, už poněkolikáté, jsem se jim vyznal z toho, jak dobře se tam cítím, a pak jsem jim vysvětlil, že bych rád nosil jejich hvězdu, ale že se bojím, abych je tím neurážel. A dostalo se mi ujištění, že naopak, že budou šťastní, když ji budu nosit. Že rozeznají úctu od povrchnosti. Od té doby ji nosím a cítím se s ní dobře.“