Patologický vztah: místo partnera otec nebo matka

Vezmi si tu teplejší bundu, nebo nastydneš. Už jdi spát, zítra vstáváš. Měl jsi svačinu? Ne? Tak tady máš jablko. Když takhle mluví matka ke svému dítěti, je to celkem v pořádku. Ale co když takhle jedná žena se svým mužem? Nebo naopak. Co když takhle sekýruje muž svou ženu? (Jak to vidí chlap: Proč na nás ženy řvou?)

„Určitě je dobré podotknout, že se nejedná o zdravé rozložení sil ve vztahu, a tím pádem není vztah zralý a harmonický,“ říká vztahová koučka a zakladatelka Školy pro ženy Lenka Černá.

Obecně platí, že náš partner je vlastně odrazem našeho podvědomého já. „Prapříčina tkví v raném dětství, kdy vám buď něco chybělo, něčeho jste dostávali málo, nebo naopak něčeho bylo hodně, vždy jde o kompenzaci,“ říká vztahový kouč Aleš Kalina.

Variant, jak se to může projevit při výběru partnera, je samozřejmě mnoho. „Není-li láska otce, žena si pak hledá místo partnera právě tátu. Pokud otec zemře brzy, má opět potřebu si ho dokompenzovat v partnerovi. Stejně tak muži. Jestli byla matka peskující, dochází někdy k tomu, že si hledá partnerky, které ho povedou,“ vyjmenovává Aleš Kalina. Je to prostě program, podle kterého se váš mozek řídí. (Prokleté vztahy: Víme, proč právě vám se v lásce nedaří)

„Mám ráda přirovnání, že na určitou květinu sedá určitý hmyz, a ve vztazích to platí na sto procent. Přitahujete si do života partnery podle vašeho vztahového naprogramování, které nemusí být zcela pozitivní,“ dodává Lenka Černá.

Zpočátku mohou mít oba pocit, že takhle je to ideální. Ten dominantní má protějšek, který se rád nechá vést, a ten submisivnější má zase někoho, kdo se o něj „postará“. Pokud ani jeden z páru neprojde žádným vývojem, vlastně by to nemusel být problém.

Jenže lidé se mění, vyvíjí, a v takovém vztahu hrozí, že se to pravděpodobně dřív nebo později někde projeví. „Může se snadno stát, že si jeden z partnerů časem svou nespokojenost uvědomí, začne mu to osobní oslabení vadit, případně se tohle oslabení může somatizovat do fyzického těla a způsobovat různé zdravotní problémy,“ vysvětluje Lenka Černá.

Větší problém pak může nastat ve chvíli, kdy si takový pár pořídí děti. Podle Aleše Kaliny sice platí, že mozek má jiné parametry pro chování se k partnerovi a jiné pro chování se k dětem, ale pořád je to riziko. Takový pár bude jen těžko dávat svému potomkovi zdravý obrázek vztahu. „Ten slabší bude svým dětem sotva vzorem a stanovovat jim hranice. Naopak bude spíš emočně nestabilní a ustrašený, přenese to na své dítě a vychová z něj jedince bez sebevědomí,“ říká Lenka Černá.

Pokud tedy víte, že tohle je právě váš případ, zkuste na sobě zapracovat. Přemýšlejte o svém dětství, zjistěte, proč víc než po rovnocenném životním partnerovi toužíte po někom, kdo vás povede, nebo koho povedete vy. Můžete to zvládnout sami, nebo vám pomůže odborník. Když pochopíte, proč se takto chováte, je to pak už jen krůček ke změně.

Z principu samozřejmě nejde o věk, ale o to, kdo a jak je ve vztahu dominantní. Pravda ale je, že právě hledání si výrazně staršího partnera s vlastní submisivitou často souvisí. Dědeček? Ne, to je můj muž.