Nechce adoptovat vaše děti? Nevadí

Osvojením, neboli adopcí, se z cizího dítěte stává dítě vlastní, a ten, kdo je za vlastní přijímá, se podle zákona stává jeho rodičem. Před zákonem je ve stejném postavení, jakoby se mu dítě narodilo. Příbuzní osvojitele se stávají příbuznými tohoto dítěte. Rodič má vůči adoptivnímu dítěti vyživovací povinnost, dítě po adoptivním rodiči samozřejmě také dědí.

Úplná funkční rodina bývá snem většiny žen, jimž se původní vztah nevydařil. Zůstaly samy s dětmi, bývalý manžel tu více, tu méně přispívá na jejich výživu a život jde nepříliš vesele dál. Princ na bílém koni se v takové situaci objeví málokdy, ale muž, ochotný přihřát se u rodinného krbu, se obvykle najde a s novou svatbou přicházejí i nové naděje. „Měl bys mé děti adoptovat," začne naléhat žena, v domnění, že potom bude idylka úplná. „Pro tebe všechno," odpoví furiantsky novomanžel a pustí se do vyplňování žádosti o osvojení. U rozvodového řízení se pak nestačí divit, když zjistí, že má nezrušitelný závazek vůči dětem, které mu ani nestačily přirůst k srdci.

Adopce partnerčina dítěte je nesmírně závažný životní krok. Měl by být proto prováděn neukvapeně, po skutečně zralém rozhodnutí. Nikoli v první fázi zamilovanosti, kdy si muž chce prostřednictvím dětí náklonnost matky pojistit. Osvojitel by měl své rozhodnutí zkoumat pod drobnohledem. Skutečně nejde o jednorázový akt, kterým se chce zavděčit matce? Je schopen navázat hluboký celoživotní vztah, v němž on bude tím, kdo více dává? Je schopen poskytnout osvojenci vhodné zázemí, dobře ho vychovat a umožnit mu vzdělání? A konečně, je ochoten živit ho bez stínu výčitky až do jeho samostatnosti?

S adopcí dítěte musí souhlasit jeho vlastní otec. Na tom velmi často adopce ztroskotá. Po finanční stránce sice přináší vlastnímu otci úlevu - konec výživného. Na druhé straně si otec uvědomuje, že je tímto právním aktem otcovství zbaven - dítě získává nové jméno i nové příbuzné. To často „rozhodí" i muže, kteří se o své děti nijak zvlášť doteď nezajímali. Fungující rozvedení otcové souhlas s adopcí prakticky nikdy nevysloví, a většinou to po nich bývalé manželky ani nepožadují.

Adopce není nutná ani v případě, že otec dětí zemřel, zejména pokud již v té době „rozum braly" a na otce se pamatují. Nebylo by fér stopu vlastního otce z jejich života zcela vymazat, zejména, pokud po otci zůstali milující prarodiče. Navíc pro řadu rodin je sirotčí důchod, o který by byly děti adopcí ochuzeny, významným příspěvkem do rodinného rozpočtu.

Touží-li muž po rodinném životě a soužití s dětmi, může mu postačit manželství s rozvedenou nebo ovdovělou matkou. K tomu adopci nepotřebuje. V motivaci ze strany matčina partnera musí jít o něco víc. Prof. Zdeněk Matějíček to charakterizoval jako mimořádně silnou a nenaplněnou potřebu otcovství - muž by chtěl nevlastním dětem předat nějaký vyšší odkaz, vyšší cíl. Chtěl by se stát pilířem rodiny, všechny její členy chránit a pracovat pro jejich blaho.

Adopce je vhodná tam, kde role otce není obsazena, tedy tam, kde vlastní otec nehraje v životě dětí žádnou roli. Také v případě, že s matkou žijí děti různých otců, může být adopce blahodárná. Rozhodně se však nedoporučuje dětem adopci zatajit a stopy po biologickém otci zcela odstranit, byť to byl z hlediska matky (a možná i objektivně) darebák. Děti mají právo znát svůj původ.