Osudy, ze kterých mrazí: Tyhle Češky patří k nejstatečnějším v naší historii!

Historické události 20. století se propsaly do životů běžných lidí, ale v souvislosti s válkami, odbojem i pozdější revoltou proti režimu se hovoří zejména o mužích. A to je škoda. I ženy se aktivně účastnily historie a některé ukázaly statečnost větší, než mají leckteří příslušníci „silnějšího pohlaví“. Takže všem odvážným ženám, minulým, současným, ale hlavně budoucím, přejeme hodně sil na všech frontách!

Irena „Inka“ Bernášková patří bezesporu mezi nejstatečnější Češky a zároveň mezi ty méně známé – ostatně stejně jako celá její rodina. Její otec Vojtěch Preissig (1873–1944), významný český výtvarník, se účastnil jak protirakouského, tak protinacistického odboje. Pro Irenu byl vždycky velkým vzorem a chtěla být jako on.

Společně začali vydávat vlastenecký časopis „V boj“ – první číslo vyšlo v květnu 1939 a reagovalo na okupaci Československa. Inka nemohla mít děti, což brala jako ženské selhání, a o to dravěji se upnula na boj proti nacismu. Nebála se snad ničeho – kromě vydávání ilegálního časopisu také převáděla lidi přes hranice. Dlouhá léta unikala gestapu, nakonec ale chapadla tajné policie stáhla i ji. 26. srpna 1942 pak byla jako první Češka nacisty popravena. Vlastenkou zůstala až do posledního výdechu, kdy ještě na popravišti zvolala: „Československá republika žije a bude žít!“

Na pomezí hrdinství a nezodpovědnosti. Tak by se dala nazvat situace, kdy se máma sedmi dětí rozhodne podepsat Chartu 77. A kromě toho pokračovat v undergroundové činnosti, shánět další podpisy a z bytu v pražské Ječné ulici udělat „průchoďák“, kam měl otevřené dveře každý – tedy krom estébáků. Po bližším ohledání však zjistíte, že spíše než nezodpovědnost to bylo hrdinství, respektive láska k dětem a touha, aby žily v lepší společnosti. Dana Němcová ale nebyla jediná žena v disentu, jen se o nich nikdy moc nehovořilo.

Tehdejší režim byl všehoschopný a rodina, ve které je alespoň jeden z rodičů skoro pořád u výslechu, ve vazbě, či dokonce rovnou ve vězení, musela být považována za nebezpečnou pro výchovu dětí. Je takřka zázrak, že jim je sociální péče nikdy neodebrala. „Docela jsem se toho obávala v době, kdy jsme byli v roce 1979 za Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných ve vazbě oba, já i Jiří,“ popisuje v knize „Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent“ (2017) myšlenky, které se jí honily hlavou během zatčení. Naštěstí některé ratolesti byly v tu dobu už zletilé, a tak se mohly postarat o ty mladší. „V našem otevřeném bytě vždy někdo přebýval, takže pomáhal i s dětmi,“ vzpomíná Dana Němcová.

Představte si, že mládí a ta nejkrásnější léta života strávíte mlácením, znásilňováním, hladem a těžkou prací. Psal se květen 1945 a Věře bylo 14 let, když ji, mladší sestru Naďu a matku Ljubu zatkly jednotky Směrš, které patřily k sovětské vojenské kontrarozvědce a dříve spadaly pod NKVD. Všechny tři ženy poslaly na Sibiř do gulagu. Zatímco Rudá armáda na jedné straně pomáhala při osvobození Československa, na druhé straně chtěla „potrestat“ své lidi za to, že nebyli dostatečně loajální režimu – v gulazích tak skončily stovky Rusů žijících legálně na našem území. V případě Věry Sosnarové jediné, čeho se dopustila, byl původ matky Ljuby – narodila se v Rusku ještě dříve, než z něj byl Sovětský svaz, a v roce 1922 odsud utekla s československým legionářem a usadila se v Brně.

Matka Ljuba deportaci a věznění psychicky nezvládla a pokusila se své dcery zabít, aby je před hrůzami zachránila. Životem ale za to zaplatila ona sama. Její dcery pak v Sovětské svazu strávily 19 let, kdy je přidělovali na ty nejhorší práce v dolech a kolchozech na všech možných místech. V roce 1964 se za ně přimluvilo JZD Znojmo a zprostředkovalo jejich návrat do Československa. Věra Sosnarová se poté musela každý měsíc hlásit na příslušné policejní stanici a žila pod výhrůžkou návratu do Sovětského svazu, kdyby se jen slůvkem zmínila, co se sestrou zažily. Vše řekla až po sametové revoluci.

Věru Čáslavskou asi není třeba představovat. Jedna z nejlepších sportovkyň nejen naší historie, ale i té celosvětové. Stačilo ale jedno gesto a podpis, aby z nejopěvovanější gymnastky byla podřadná uklízečka, o kterou nikdo nejevil zájem. Před olympiádou v Mexiku v roce 1968 podepsala manifest „Dva tisíce slov“, který reagoval na pražské jaro a požadoval uvolnění poměrů. Kvůli tomuto podpisu byla později vyloučena z Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV) a bylo jí zakázáno trénovat. Několikanásobná zlatá medailistka tak tělocvičny uklízela, namísto aby v nich připravovala novou generaci gymnastek. Nedala se ale odbýt a za svým cílem si tvrdohlavě šla: vždy jednou za čas zaskočila na Ústřední výbor ČSTV se optat, zda by pro ni neměli nějakou práci trenérky.

Nakonec se jí to podařilo, ale pokojného života se už nikdy nedočkala. V životopisném dokumentu „Věra 68“ (2012) hovořila o tom, jak její manžel, slavný běžec Josef Odložil (1938–1993), s nímž měla dceru Radku (48) a syna Martina (43), propadl alkoholu, snažil se být za každou cenu dominantní a choval se agresivně. V roce 1988 se dali rozvést. O pět let později se její bývalý manžel se synem poprali na diskotéce a Martin jej praštil tak nešťastně, že otec na následky zranění zemřel. Za ublížení na zdraví s následkem smrti byl odsouzen na čtyři roky. Bulvární novináři měli žně, obzvlášť když mu pak tehdejší prezident Václav Havel (1936–2011) udělil milost – veřejnost to vnímala jako protežování, protože Věra Čáslavská měla k prezidentovi blízko.

Rodinná tragédie ženu, která se celý život snažila prát s osudem, srazila na kolena. Skončila na psychiatrii a dalších patnáct let se držela v ústraní. Před rokem a půl zemřela na rakovinu slinivky.

Optimistka s puškou v ruce. Zní vám to jako oxymóron? Možná trochu, ale taková už Marie Ljalková-Lastovecká byla. Narodila se v tehdejším Polsku volyňským Čechům a poměrně brzy se vdala za Michajla Ljalka, který pocházel z Podkarpatské Rusi. Když s manželem Michajlem, oba s československým občanstvím, zjistili, že se u Buzuluku dává dohromady československá armádní jednotka, neváhali narukovat. Marie měla být zdravotnicí, ale během výcviku se zjistilo, že jí to více než s obvazy jde s odstřelovací puškou. Měla kliku – předtím se totiž ženy do armády nepřijímaly a změny v tom učinil až velitel Ludvík Svoboda v roce 1942.

Nakonec jako odstřelovačka po výcviku odjela na Charkov s 2. rotou 1. čs. samostatného polního praporu. Sehrála důležitou roli v bitvě u Sokolova a setrvala v armádě až do konce války, pak se usadila v Praze, ale už bez svého manžela, který se vrátil na Ukrajinu. Všichni, kdo měli tu čest se s Marií Ljalkovou-Lastoveckou setkat, ji popisují jako velice ženskou, která kolem sebe vždycky rozdávala úsměvy a šířila dobrou náladu. Dovedeme si živě představit, jak mezi vojáky zastává ženskou roli pečovatelky a šiřitelky dobré nálady.

Slavíte MDŽ, nebo je to podle vás přežitek?