Svlečený Osmany Laffita o vnitřních démonech, se kterými nastal čas se vyrovnat

Osmany Laffita (57) působí jako optimista plný emocí i slunce jeho rodné Kuby. Narodil se v roce 1965 jako čtvrté dítě v prominentní rodině žijící v Havaně. Oba rodiče pracovali pro armádu. Už v dětství se projevilo jeho umělecké nadání, uměleckou školu i vystudoval. Částečně i proto, že musel skrývat svou orientaci, poslala ho maminka do Evropy. Do Československa přijel v roce 1987 studovat hudbu, ale po půl roce ze studií utekl a začal pracovat ve fabrice. Postupně se vypracoval a stal se uznávaným módním návrhářem. Je ženatý s Belgičanem Guyem P. Gheysensem, letos oslaví 29 let společného života.

Modely, které navrhuje, jsou živé, barevné, nápadité a ctí nositele i materiál. Je vidět, že si dává záležet na všem, do čeho se pustí, a vždy jede na sto procent. Právě proto vás může při čtení jeho právě vydané autobiografie zarazit, s kolika démony se musel vypořádat. Jak je zvládal a co mu to dalo? I o tom je následující rozhovor.

Povídáme si poté, kdy jste se „svlékl“ a vydal autobiografickou knihu právě s názvem Svlečený. Proč vznikla právě teď?

V době lockdownu se nedalo nikam chodit, tak jsem se bavil prací na své autobiografii. A proč teď? Nastal čas, konečně jsem získal i odvahu – taková introspekce není nic, co uděláte, když je vám dvacet.

Zveřejnil jste i hodně citlivé a intimní věci, třeba o svém znásilnění. O tom nevěděl ani váš manžel. Co vás k tomu vedlo?

Cítil jsem to tak. Je mnoho věcí, o kterých Guy nevěděl, a nastal správný čas je říct. Nastal čas se vyrovnat se svými démony.

Za života na Kubě jste musel tajit svou orientaci. Že jste gay se od vás dozvěděla maminka, až když jste měl prvního přítele. Reagovala tak, že vás hnala do nemocnice na vyšetření, protože byla přesvědčená, že to jde léčit...

Doba i mentalita byla jiná. Nejen na Kubě. Neměl jsem a nemám to mamince za zlé. S informacemi, které měla, udělala to nejlepší, co mohla. Být v té době gay znamenalo nejen prokletí, ale i vězení. Musela se cítit opravdu špatně, ale překonali jsme to a náš vztah to nepokazilo.

Byl jste nejmladší ze sourozenců a měl jste jako dítě zdravotní obtíže, což znamenalo, že jste byl trochu mazánek, ale jak sám říkáte, i trochu hajzlík, zlobil jste své sourozence. Jak s nimi vycházíte teď a jaké to je mít rodinu tak daleko?

Jsme typická latino rodina. Jsme hlasití a plní emocí, hotová telenovela. Jsem jediný z rodiny, kdo žije v zahraničí. Ale jsme v úzkém kontaktu stále, i když se nevidíme každý den. Volám co pár dní a maminka za mnou jezdí každý rok do Prahy – miluje to tu. A i já se jednou za rok velmi rád podívám na Kubu.

Vzpomínáte s láskou i na tatínka, který ale rodinu opustil kvůli svým záletům, když vám bylo jedenáct. Přiznáváte, že jste to těžce nesl a hodně vás to poznamenalo. Odpustil jste mu, vyříkali jste si to, když už jste byl dospělý?

Bohužel táta zemřel ve chvíli, kdy jsem začal psát. Ale myslím si, že tahle moje knižní zpověď mi jistým způsobem pomohla najít cestu k odpuštění. Pomohlo mi to si uvědomit, že každý má svůj díl viny. Odpustit, ale nezapomenout. S otcem jsme měli své světy, každý jsme byli z jiné doby a nikdy jsme se nekonfrontovali.

Ráda bych se zeptala ještě na dvě vzpomínky z knihy, obě se týkají smrti. Ta první bylo úmrtí bratra, za které jste se cítil spoluodpovědný. Druhá je chvíle, kdy jste si sám sedl na kraj střechy a uvažoval, že skočíte. Jak se na oba momenty díváte teď?

Vždycky říkám, že smrt je součástí života, ale zní to líp, když to je smrt v devadesáti, po šťastném životě. V případě mého bratra to bylo moc brzy, nečekané, nežádané a nespravedlivé... Zabil se v autě cestou z letiště, na které mne vezl, proto jsem cítil odpovědnost. V druhém případě jsem se dostal do bodu, kdy jsem neviděl žádné jiné východisko. Na poslední chvíli jsem se ale vzpamatoval. Jsem přesvědčen, že vždy jde najít nový začátek.

Do Československa jste přijel v roce 1987 a hodně lidí si mohlo myslet, že jste si oproti Kubě polepšil. Vy jste to tehdy ale asi tak necítil. Jaký byl první dojem?

Odjížděl jsem s pocitem, že všude mimo Kubu jsou samé mrakodrapy a krásný život. Přiletěl jsem ale do Prahy, kde nebyly mrakodrapy, nebylo tu ani slunce, přišlo mi, že jsou všechny stromy mrtvé. Byl klasický šedivý chladný den, jaké na podzim a v zimě bývají. Lidé byli také šedí, v šedém oblečení a viděl jsem je usmívat se, až když jsem uklouzl na sněhu a spadl na ulici. Očekával jsem Disneyland a přijel jsem do Československa. Volal jsem mámě a stěžoval si, chtěl jsem zpátky domů. Ale řekla, že se musím přizpůsobit, nečekat, že se to tady přizpůsobí mně. Že jsem na návštěvě já u vás, ne naopak.

Teď, o třicet let později, jsem se naučil vidět, že je vaše země mnohem hezčí než Disneyland. I proto, že se tu za ta léta hodně změnilo, nejen ekonomicky. I lidé jsou barevnější, tedy pořád se na můj vkus moc mračíte a stěžujete si, ale to vám odpouštím.

Takže se už cítíte doma tady?

Domov je místo, kde žiji s Guyem. Pokud se jednoho dne přestěhujeme, abychom si užili důchod pod sluncem a na pláži, pak se domov přesune spolu s námi. Ale Česká republika má a bude mít v mém srdci zvláštní místo. Mám tady mnoho přátel a vzpomínek.

A jak se cítíte na Kubě? Jak se změnila ta?

Vždy jsem nadšený, když na Kubu jedu, ale po měsíci se zase těším zpátky. Změnilo se tam hodně. Když byl prezidentem USA Obama, byl vidět pokrok, pak přišel Trump, s ním sankce a zas ekonomický úpadek. Myslel jsem si, že by se to mohlo za Bidena zas zlepšit, ale nestalo se tak, bohužel.

Říkáte, že domov je tam, kde je Guy. Seznámili jste se, zamilovali se na první pohled a už od sebe neodešli. Působíte velmi harmonicky, ale přece... také se musíte hádat. Kdo častěji začne a kdo pak uklidňuje?

Nenechte se mýlit, Guy je možná bílý konzervativní Belgičan, ale umí křičet jako Sophia Loren ve filmu Manželství po italsku z roku 1964. Ale je to asi tak, jak předpokládáte – obvykle jsem ten hlasitý já a Guy se snaží uklidnit situaci.

S Guyem jste manželé, brali jste se v Belgii, kde je sňatek homosexuálů povolený. Je pro vás svatba jako úřední akt zásadní?

V Belgii ústava říká, že manželství je uzavřeno mezi dvěma osobami, neuvádí jejich pohlaví. Je pro mě těžké pochopit, že tady, kde se 78 % populace hlásí k ateismu, není tato otázka dosud vyřešena. Protože, abychom si ujasnili, odpor k manželství v České republice je velmi ovlivněn církví. Zvláštní, že představa svatby homosexuálů stále lidi děsí. Mají strach, že se kvůli tomu společnost nějak zhorší? V Belgii je to možné od roku 2003 a nevidím, že by se kvůli tomu řítila do propasti.

Kdy poprvé jste si uvědomil, že je vaším posláním navrhovat módu?

Byl do dlouhý proces plný náhod i příznivých okolností, popisuji ho v knize. Nestalo se to přes noc. Byl jsem ve správný čas na správných místech se správným darem od boha a technickými znalostmi.

O Češích říkáte, že jim není vlastní se hezky oblékat, že do toho neinvestují potřebný čas ani peníze, že jim chybí vkus. Jde vkus naučit, když to zřejmě nemáme v genech?

Je to pravda. Módu tady lidé nemají v genech, jako je tomu v Miláně a Paříži. Tam i automechanik vypadá jako model od Versaceho, když jde na večeři s přítelkyní. Ale začal jsem to brát jinak. Došel jsem k závěru, že je v pořádku se o módu nezajímat, stejně jako ji milovat nebo nenávidět. Možná jsem pochopil, že máte raději něco jiného – vztahy mezi lidmi, přírodu, prostě že žijete něčím jiným než módou. A je tu i kategorie lidí, kteří se oblékají báječně a užívají si to. A to je také skvělé.

Stává se, že odmítnete klienta, který vás osloví? Může být důvodem třeba i postava, které jen tak něco nesluší?

Ano, občas někoho odmítnu. Když jsem byl mladší, chtěl jsem vyhovět každému zákazníkovi. Teď už vím, že to nejde. Když necítím mezi námi synergii, tak vím, že výsledek nebude dobrý, a odmítnu. Ale nemá to nic společného s postavou. Mám rád atypické postavy, pro které je náročné tvořit, je to výzva. Šaty velikosti 36 dovede vyrobit každý.

Když už jsme u postavy a vzhledu. Nelze si nevšimnout, jak jste za poslední roky omládl. U nás se tomu říká, že muž zraje jako víno. Ale jistě je v tom i něco jiného, prozradíte recept?

Stárnutí se týká všech, vztahuje se i na mne. Ale je pravda, že mi lidé říkají, že vypadám lépe, než když jsem byl mladší. V každém případě za sebou nemám žádnou plastickou operaci obličeje, jen očních víček. Co pro sebe dělám? Piju hodně vody, ale i víno, používám vlastní kosmetiku, a hlavně krém s hadím jedem. A užívám si života a smíchu. Myslím, že pozitivní energie má omlazující efekt.

Máte i svou značku kosmetiky a brýlí. Navrhování stále nových kolekcí oblečení je jistě náročné, tak jak na tohle najdete čas a energii? 

Jsme módní dům, který se stále rozšiřuje a přináší nové produkty. Kromě kosmetiky a brýlí vyrábím boty, koupelnové koberce, křišťálové sklenice, porcelán. Po republice jezdím s vlastní stand-up comedy show Kafe U Osmanyho, která bývá vyprodaná. Na trhu se objeví čtyři panenky mnou vyrobené i oblečené. Ano, je toho hodně, ale baví mě to. Tohle jsem chtěl, tak tohle mám. A musím říct, že kreativní práci si nechávám pro sebe, nemůžu spolupracovat s nikým. Mám vizi a tu můžu uvést do života jen já.

Když se ohlédnete, je něco, co byste udělal jinak, kdyby to šlo vrátit?

Mám ještě mnoho snů a jediná cesta na vrchol je jít vpřed, krok za krokem. Měly by to být promyšlené a opatrné kroky, ale rozhodně vpřed, nemyslet na to, co bylo a už nejde změnit.

Co byste rád, aby se lidem vybavilo, když se řekne Osmany Laffita? Jakou emoci byste v nich rád vyvolal?

Radost.

Olga Menzelová: „Všichni tatínci mých dětí potlačili svá ega ve prospěch rodiny.“ Přečtěte si celý rozhovor