Operní pěvkyně Štěpánka Pučálková: nejraději mám ticho

Operní árie v podání Štěpánky Pučálkové (34) vhrne slzy do očí i těm, kteří podobné muzice vůbec neholdují. Svým mezzosopránem uchvátila jak české, tak zahraniční publikum a nás moc zajímalo, kudy vedla její cesta za slávou. Chcete se o krásné umělkyni dozvědět něco víc?

Působíte převážně v zahraničí, a tak mi nedá se nezeptat: Nemají cizinci problém s výslovností vašeho jména? 

Ano, mají a často. V německy mluvících zemích mi říkají Steffi nebo Stefanka a příjmení je už standardně Pukalkova, někdy i Pulkakova a tak podobně. Dřív jsem to řešila, dnes mi to přijde spíše úsměvné.

Když už jsme u jména, má vaše rodina něco společného s Pučálkovic Aminou, humoristickou knihou Jindřicha Plachty? 

V naší rodině se traduje, že pan Plachta chodil v Praze-Karlíně okolo ordinace mého pradědečka, který byl lékař, a to jméno se mu tak líbilo, že ho použil ve svém románu. Jestli je to ale pravda, doloženo není.

Tak to je krásná rodinná záhada. V pradědečkových šlépějích jste nešla, vaše profese je od medicíny hodně vzdálená. Zdědila jste umělecké geny po rodičích?

Tatínek je velmi nadaný malíř, tvoří krásné obrazy, které nám visí všude v domě, a maminka hrála jako mladá na bicí a také se učila zpívat. Takže nějaké kreativní a umělecké geny tam asi budou.

Vzpomenete si, kdy jste se zamilovala do opery? 

Myslím, že to přišlo tak nějak postupně. Láska k opeře se u mě vyvinula sama. Nebylo to tak, že bych se jednoho dne vzbudila a řekla si: miluju operu a bude ze mě operní zpěvačka. Vše vyplynulo přirozeně, bez tlaku a nucení. S každou novou melodií, s každou novou operou, kterou zpívám, se to ještě více prohlubuje. Prostě to ve mně zrálo a láska k opeře ve mně přetrvává a je stále silnější. Opera není nuda a dlouhé zpívání, najdou se v ní krásné melodie a vedle častých tragédií i vtip a nadsázka.

A kdy jste si uvědomila, že byste se opeře chtěla věnovat na profesionální úrovni? 

Poprvé jsem si řekla, že by to s tím zpěvem mohlo být vážnější, asi až v Rakousku, když mě přijali k dennímu studiu na tamní univerzitě. Tam také začalo moje opravdové učení zpěvu. Do té doby, ač mám ze zpěvu i maturitu, jsem si tím nebyla tak úplně jistá, možná také proto, že mě například nepřijali na HAMU v Praze. To mě trochu zviklalo, ale já se nerada vzdávám, a tak jsem nikdy nepřestala jít za svým snem.

V Praze vás sice na školu nepřijali, zato v Rakousku vás přivítali s otevřenou náručí. Mohla byste nám popsat svou cestu k práci snů? 

Ta vedla přes lidovou školu umění, Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením, JAMU v Brně a posléze Universität Mozarteum Salzburg.

Až v Salcburku jste dostala své první angažmá? 

Můj první jevištní debut se odehrál už na JAMU, v jedné studentské produkci, ale mé první vážnější angažmá se odehrálo právě na salcburském letním festivalu v opeře Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera. To byl takový vážný začátek, kde jsem si také uvědomila a ujistila se, že tohle je přesně to, co chci dělat, a že ta dosavadní cesta byla správná.

To určitě byla. Dnes jste sólistkou v prestižním německém operním domě. Jaké jsou vaše největší pracovní úspěchy? 

V první řadě tam počítám zmíněné angažmá v Semperově opeře v Drážďanech, dále hostování na velikonočním festivalu v Salcburku pod vedením velmi významného dirigenta Christiana Thielemanna, pozvání vystoupit na koncertě Mozartovy narozeniny vedle slavného pěvce Plácida Dominga ve Stavovském divadle v Praze, snová role Carmen, kterou jsem zpívala letos ve Vídeňské národní opeře, a pak také účinkování na adventním koncertě ve Frauenkirche v Drážďanech, který se každoročně vysílá živě po celém Německu.

I v Česku sklízíte samé pozitivní ohlasy. Za roli Charlotty v opeře Werther Julese Masseneta jste byla loni nominovaná na Cenu Thálie, a navíc jste byla oceněna ředitelem Národního divadla cenou pro umělce do 35 let. Jaký to byl pocit?

Když jsem se o nominaci na Thálii dozvěděla, cítila jsem se poctěna. Byl to krásný pocit, odměna za všechnu tu práci, učení, stres. Ač jsem cenu nevyhrála, byla nominace, a také cena od ředitele Národního divadla, něco jedinečného. Najednou o vás a o vašich úspěších mluví lidé, kteří vás předtím neznali, váží si vás za váš um. To je krásné.

Čeho byste ještě v kariéře chtěla dosáhnout? 

Ráda bych samozřejmě hostovala také na dalších významných jevištích v Evropě nebo Americe, vše se ale nyní odvíjí od situace s covidem-19 po celém světě.

Jak vás, jakožto operní pěvkyni, koronavirová krize ovlivnila? 

V polovině března, během zkoušek na operu Hugenoti v Drážďanech, jsem se dozvěděla, že divadlo do 19. dubna ruší provoz. Byl to obrovský šok. Moje sezona měla být nejvíc nabitá právě od poloviny března do poloviny července. Měla jsem zazpívat zhruba třicet představení a hostovat na několika koncertech v zahraničí. To vše se najednou jako mávnutím proutku zrušilo. Bez náhrady. Nakonec se zrušila kompletně celá sezona. Divadlo se nás snažilo alespoň zaměstnat tak, že jsme s ostatními kolegy natáčeli domácí koncerty, a když pak bylo možné s negativním testem cestovat přes hranice, natočili jsme na prázdném jevišti pro naše publikum Brahmsova kvarteta.

Co jste během té doby dělala, kde jste trávila čas? 

Byla jsem v Praze a doufala, že karanténa nijak nepoznamená mou tělesnou schránku, žel nestalo se tak. Nabrala jsem nějaká ta kila navíc. Zpohodlněla jsem, pekla, vařila, odpadl mi stres, a to i když jsem poctivě cvičila a sportovala v přírodě. Hlasově jsem se stále udržovala v kondici, až na pár dní, kdy jsem dala hlasu odpočinout. Nyní mám divadelní prázdniny a už se nemohu dočkat, až svět, a hlavně ten divadelní, začne být opět jako dřív a já budu moci zase zpívat.

Vypadáte stále skvěle, ale chápu, že pro operní zpěvačku je vzhled opravdu důležitý. Vy jste zabrousila i do modelingové branže...

Modeling, mohu–li to tak nazývat, byl v mém případě spíše přivýdělek ke studiu. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou. Předváděla jsem i typické rakouské kroje – dirndly nebo trachty, to mě vždy moc bavilo. Sama vlastním asi pět takových krojů a velmi ráda je nosím, když jsem v Rakousku. Chodila jsem přehlídky ve Vídni, Salcburku a jinde v Rakousku a poznala jsem díky tomu i nové přátele.

Při jaké příležitosti dirndl oblékáte? A jaké zajímavosti bychom ještě našli ve vašem šatníku?

Oblékám ho samozřejmě tehdy, když jsem v Rakousku, a to na tradiční akce – například Rupertikirtag (slavné rupertské posvícení v Salcburku, pozn. red.) nebo stavění májky, někdy také na návštěvu opery. Občas si ho vezmu i jen tak, není nikde dáno, kdy se smí a nesmí dirndl nosit. Většinou se ale domluvíme s kamarádkami, že společně vyrazíme v dirndlu. Kromě rakouských krojů může být pro někoho zajímavá sbírka mých večerních rób, které nosím na koncerty. Také jsem velkou milovnicí kabelek a bot.

Zmínila jste, že jste během karantény udržovala v kondici svůj hlas. Jak o zlato v hrdle pečujete?

Starám se tak, že se spíše vyhýbám různým neřestem, tedy nekouřím, vyhýbám se zakouřeným prostředím, pokud to jde, vypínám klimatizaci, nekřičím a nemluvím nahlas. Chodím ráda do kryokomory, kde je teplota minus 120 stupňů Celsia, to hlavně když mám větší hlasovou zátěž. Chlad stahuje otoky a regeneruje namožené svaly. Hlasivky jsou sval, a proto i na ně kryokomora blahodárně působí. Nošení masek v době chřipek a nachlazení je samozřejmostí. Nesmím být nemocná, i obyčejná rýma nás zpěváky vyřadí z provozu.

Dokážu si to představit. V jakých jazycích vlastně zpíváte a ovládáte všechny i na komunikativní úrovni? 

Standardním operním jazykem je italština, dále němčina, francouzština, ruština, čeština a také angličtina. Já sama mluvím kromě češtiny plynně německy a anglicky a také trochu té italštiny mi od studií zůstalo v hlavě.

Zajímalo by mě, co vám hraje ve sluchátkách? Jaký styl hudby je vám blízký? 

Upřímně řečeno, nejraději nic. Mám ráda ticho. Hudbu poslouchám maximálně v autě jako kulisu, a to nejraději soul a swing. Když se učím nějakou novou roli, tak si vyhledám několik nahrávek, které poslouchám a také se podle nich učím. Nějaký osobní playlist s moderní hudbou, jako mají moji kamarádi, nemám, ale současnou hudbu mám ráda. Dobře se na ni tancuje.

Co vás ještě kromě tancování baví? Vím o vás, že milujete rychlá auta… 

Auta jsou opravdu mojí vášní, zatím je ale jen obdivuju, než že bych je sbírala nebo nějakými speciálními exempláři jezdila. Nyní, i díky koroně, jsem se začala učit hrát golf a moc mě to nadchlo, právě se připravuju na závěrečnou zkoušku golfové způsobilosti, dříve známou pod názvem zelená karta, abych mohla hrát bez omezení a dále se zlepšovat. Kromě toho mě také baví jóga, která je pro zpěváky vhodná i dechově. Když se naskytne více času, tak velmi ráda cestuju.

Prozraďte ještě závěrem, kde vás mohou zahlédnout čeští diváci? 

Hostování na českých divadelních scénách je nyní méně, ale to vše souvisí i s nastalou situací. Pokud vše půjde dobře a opatření se nezpřísní, pak mě český divák může slyšet například v říjnu na festivalu Janáček Brno v díle Zápisník zmizelého vedle slovenského tenoristy Pavla Bršlíka. Už teď si také můžete koupit vstupenku do pražského Obecního domu na 5. ledna 2021, kde v rámci cyklu České doteky hudby zazní nejznámější árie z Carmen.

Česká republika nemá o talentované zpěváky nouze. Znáte jméno Mikolas Josef? A víte, že předtím než zabodoval na Eurovizi, drhl v nahrávacích studiích záchodky?