Onkoložka Petra Tesařová: O dětech, práci i odpouštění

Má to žena – lékařka těžší, pokud chce uspět ve své profesi, a ještě mít rodinu a děti? A lze se naučit říkat mladé mámě od dětí, že už jí nemůžete pomoci a rakovinu se nepodařilo zvládnout? To jsou jen některé otázky, které jsme položili uznávané onkoložce, profesorce Petře Tesařové, která se specializuje na rakovinu prsu u mladých žen. Její ordinací prošly ale i stovky dalších pacientek.

Byla jste ta holčička, co ošetřuje panenky a obvazuje medvěda a pořád mluví o tom, že jednou bude doktorka?

Údajně jsem o medicíně mluvila už jako malá, ale bylo to spíš tím, že jsem nejstarší ze tří holek a musela jsem se starat i o mladší sestry. Takže nějaké pomáhající povolání jsem dělat chtěla. Bohužel moji rodiče patřili mezi ty, kteří měli politický škraloup, nemohli vykonávat svá povolání, a i když nás vzdělávali a motivovali ke studiu, vždycky nás upozorňovali, že se na školu nemusíme dostat.

Ale povedlo se!

Ano, a byl to prostě sen. Hrozně jsem si vážila toho, že jsem se dostala na medicínu. Původně jsem tam šla s tím, že chci dělat psychiatrii. Ale po prvním semestru skončila spolužačka na psychiatrii a já na jejím příkladu zjistila, že nejsem schopná dobře odlišit normalitu od nenormality, a tak jsem si vybrala internu. Nakonec na mne tak trochu zbyla onkologie, o kterou nebyl takový zájem. Paradoxně se ukázalo, že jsem měla štěstí – je to fantastický obor. Málokdo může během svého profesního života zažít zásadní proměnu dost beznadějného oboru v disciplínu zachraňující nebo alespoň významně prodlužující život.

Jistě je to obor fantastický, ale také velmi náročný. Jak se to dá zvládnout spolu s rodinou a třemi dětmi? Zvlášť, když i váš muž je známý a velmi uznávaný lékař, který na tom je s časem jistě obdobně.

Za to vděčím hlavně svému muži a své mamince. Manžel mne podporoval, dával mi prostor a pomáhal. Maminka byla hrozně pracovitá a obětavá žena, což nás v pubertě strašně štvalo, protože jsme museli pořád něco dělat. Maminka stále pracovala a starala se hezky o tatínka. Vyrostla jsem v harmonické rodině a snažila jsem se tím příkladem řídit, i když to znamenalo přechodné opuštění dosavadních zájmů, koníčků, čtení knih či psaní básní.

Zorganizovat to časově chtělo asi i velkou spolupráci dětí, když už na to měly věk...

Jednou u nás točili dokument o mém manželovi a měly se tam vyjádřit i děti, jaký je tatínek. Ujal se toho náš syn Adam a mluvil o tom, že tatínek zná odpověď na každou otázku a vždycky pomůže. Ale i jak nejsme pořád doma, že chodí mladší sestře Žofce na třídní schůzky, že se musejí podělit o řadu povinností, být víc samostatní než jiné děti. Vzpomínal i na to, že když je hlídal tatínek, roztržitý profesor, dal mu do školky květované kalhotky a sestře slipy. Takových příhod máme spoustu, ale evidentně to na nich nezanechalo žádné následky – jsou šikovní, samostatní a velmi úspěšní.

Nikdy jste neměla chvilku, kdy jste chtěla kvůli rodině s medicínou praštit?

Ani ne. I když podmínky pro lékařky s malými dětmi byly a jsou stále bídné. Stalo se nám například, že nám nevzali děti do jedné školky, a tak jsme je ráno rozváželi na různá místa. Pracovní doba byla od sedmi a moje šéfová stála mezi dveřmi a vytýkala mi tři minuty zpoždění. Ale ani to mne neodradilo a v pětatřiceti jsem se rozhodla, že bych měla moc ráda ještě třetí dítě. Byla jsem ze tří dětí a považovala to za dobré. A jsem ráda, že ho máme. A teď, když máme dva vnuky, připomínají mi, jaké štěstí to je!

Specializovala jste se na rakovinu prsu u mladých žen. Vypadá to, že takových případů v posledních letech přibývá. Kde hledat příčinu?

Není to tak, že by zhoubné nádory přibývaly jen u mladých žen, ale je jich víc obecně. Důvodem jsou například hormony ve všech možných podobách. Jedna izraelská studie dává do souvislosti větší konzumaci kuřecího masa plného hormonů s dřívějším nástupem menstruace žen – a to je jeden z rizikových faktorů. Dívky se od patnácti krmí antikoncepcí, pak ji přestanou užívat a nemohou otěhotnět, takže dostávají hormony před umělým oplodněním. Roli hrají ale i další faktory.

Je výhoda, když jako žena léčíte rakovinu prsu? Že je chápete i z té ženské stránky?

Myslím, že si jako žena dovedu lépe představit, co ta nemoc pacientce fyzicky, ale i psychicky přináší. Naučila jsem se jim naslouchat. Za určitých okolností jsem schopná vstoupit do jistého rizika, pokud si to nemocní přejí. Kdysi za mnou přišla jedna pacientka s malým lobulárním karcinomem, což je nádor, který často bývá na více místech v prsu. Dnes to už můžeme zkontrolovat magnetickou rezonancí, dříve byl ale tento histologický typ důvodem k odstranění celého prsu. Nemocná byla mladá, nechtěla o prs přijít, rozhodla se přes moje rady pro prs záchovnou operaci. Já jsem ji pak po ozáření sledovala. Za několik let se díky modernějším diagnostickým metodám přístup k řešení tohoto nádoru změnil. Pacientka se uzdravila a o prs nepřišla, takže zpětně bylo to její rozhodnutí dobré.

Nemáte z rakoviny strach? Tedy že sama onemocníte?

Ne, i když je to překvapující, protože většina mých příbuzných zemřela mezi šedesátkou a sedmdesátkou na nějaký zhoubný nádor. Snažím se žít zdravě, a pokud onemocním zhoubným nádorem, pokusím se mu čelit stejně statečně jako moji pacienti.

Jak jste se vyrovnala s tím, že čtyřicet procent pacientů umírá?

Je to opravdu depresivní. Někteří umírají brzy, jiní později – a později znamená, že už k nim získáte i osobnější vztah, znáte i jejich rodiny, děti. Už to není jen vztah lékař a pacient, ale lidský, který vám pomáhá se o nemocné lépe starat. Když jsem jako mladá léčila pacienty ve věku mých prarodičů a rodičů, tak se dalo argumentovat věkem. Pak jsem léčila své vrstevnice – a uvědomovala si i svou smrtelnost. Teď léčím pacientky ve věku mé nejmladší dcery, to je pro mě už děsivé.

Jaké to je, říkat lidem ty opravdu špatné zprávy? Učil vás to někdo?

To je hodně komplikovaná dovednost, která vyžaduje individuální přístup, takže onkolog musí být zároveň i trochu psycholog. I když využíváme profesionální psychology ke krizovým intervencím i pro dlouhodobou péči, kombinace onkologické erudice a psychologických dovedností je to, co nám umožňuje se o pacienta dobře postarat.

Co je nejhorší říct?

Nejstrašnější je, když musíte pacientovi říct, že jste vyčerpali všechny možnosti léčby a není nic dalšího. V tu chvíli může mít dojem, že ho opouštíte a vzdáváte to. V takové chvíli je zásadní zjistit, co si přeje. Jestli už si uvědomuje, že je pro něj terapie větším utrpením než samotná nemoc – a pak mu vyhovět a ukončit ji. Nebo jestli se chce stále pokoušet chorobu alespoň trochu brzdit protinádorovou léčbou. A musíte se naučit přijmout i to, že si přes všechnu snahu s pacientem neporozumíte, a i když mu dáte maximum péče, času a pochopení, nebude spokojen.

Nemrzí vás to pak, netrápí?

Naučila jsem se to brát jako realitu a poučení, netrápit se tím, zůstat nad věcí. Nepřipouštět si to byla asi jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem musela zvládnout. Je těžké pracovat bez satisfakce. Kdybych se tím trápila, stane se ze mě zapšklá, protivná a nepříjemná osoba. A to nechci. Myslím, že zásadní je naučit se odpouštět. To se člověku hodí nejen v profesním životě, i když já to využívám právě tam.

Musíte to využívat často?

Všude, kde panují nerovné vztahy, není výjimečné, že ten, kdo má ve vztahu moc, ji zneužívá. Zamýšlím se nad tím v širším kontextu v souvislosti s kampaní Me Too, protože trápení nemusí mít, a možná dokonce častěji nemá, sexuální podtext. O téhle problematice se málo mluví a většinou se nijak neřeší. Je to sociologicky zajímavá věc, protože se to týká všech typů vztahu: nadřízený – podřízený, lékař – pacient, lékař – sestra a potom třeba i sestra – pacient. Je to tenký led, na který se nechce nikdo pouštět.

Jak si udržujete optimistický pohled na svět?  

My onkologové máme velkou výhodu, že se stále pohybujeme v oblasti lidského neštěstí, což naše vlastní problémy značně umenšuje. Také mě těší, že za mnou s důvěrou chodí stále noví pacienti, že mi kolegové volají a stojí o můj názor na jejich postup léčby, že mne zvou přednášet do zahraničí, že se mi daří zvát do republiky prestižní lékaře. Prostě jak řekl Gandhi, hlavně se nenechat zdeptat.

Známé tváře, které porazily rakovinu. Kdo pro vás může být velkou inspirací?