Ondřej Sokol: Konec Partičky? Vyštípali nás

Většina lidí vás zná hlavně z úspěšného pořadu Partička, který teď na televizní obrazovce skončil. Proč vlastně a mrzí vás to?

„Mrzí mě to hodně, myslím, že měl potenciál, aby tam žil ještě dlouho, ale my s Partičkou jezdíme pořád v divadelní podobě po celé republice, a to je taky skvělé. Navíc věřím, že se nám podaří na jiné televizi v něčem podobném pokračovat, už proběhla nějaká jednání a vypadá to dobře. No a důvod stáhnutí Partičky z obrazovek byl takový, že na výkonná místa televize Prima přišli noví lidé, kteří vysloveně nesnáší náš humor, a vyštípali nás.“

Máte za sebou plno let práce jako úspěšný divadelní režisér, ale Partička to trochu zastínila. Nevadí vám to?

„Nedá se říct, že mi to vadí. Je to úplně jasné, protože do divadla chodí mizivé procento lidí oproti tomu, kolik se jich dívá na televizi. Teď jsem seděl na tiskové konferenci k 50 letům existence mého domovského Činoherního klubu a ředitel Vladimír Procházka tam říkal, že za celou tu dobu viděly naše představení téměř tři miliony lidí. Což je skvělé, ale z jiného úhlu pohledu to jsou dva tři díly úspěšného pořadu v televizi, takže se to nedá moc srovnávat.“

Když vás lidi sledují v Partičce a vidí, jak jste sehraná parta, tak často mívají pocit, že musíte být s ostatními herci dobří kamarádi. Je to tak? Nebo už naopak někdy bojujete s ponorkou?

„Jsme kamarádi. A podnikáme spolu různé výlety. Třeba do přírody. Tam někdo z nás schová nějakou věc a ostatní ji hledají. Ve městě se zase občas schovává Geňa, a to většinou proto, že se opije, a my ho potom taky hledáme. Když ho najdeme, odneseme ho domů, uložíme a jdeme zase do svých domovů.“

Co říkají na váš úspěch vaši rodiče? Jak se jim líbí Partička? Baví se, nebo mají připomínky k některým scénám, které se někomu můžou zdát vulgárnější?

„Myslím, že každý z mých rodičů říká něco jiného. Na jednu ze svých prvních Partiček jsem se například díval s matkou a nebyl to pro mě úplně nejpříjemnější zážitek, protože se pořád na něco vyptávala, třeba kam pojedeme s dětmi na prázdniny a tak. Ale teď už se jí to prý líbí. A ty vulgárnější scény jim vůbec nevadí, moji rodiče totiž znají sprostá slova, umí je i říct, a dokonce mi některá jako dítěti i prozradili! Takže s tím u nás doma nebyl nikdy problém.“

V minulém roce jste natočil svůj film Krásno, ve kterém jste hrál, režíroval ho a ještě jste se podílel na scénáři. Jak se to všechno dalo skloubit?

„Dalo se to skloubit líp, než všichni čekali. Včetně mě. To, že to bude náročné, bylo jasné, ale já jsem věděl, že mám ve štábu natolik profesionální tým lidí, na které se můžu spolehnout, že kdyby byl nějaký průšvih, tak mě podrží. Průšvih ale žádný nebyl, a jak se ukázalo, všechny nás to takhle společně strašně bavilo a to přecházení mezi jednotlivými úlohami bylo naprosto přirozené.“

Ve filmu jste ukázali Šumperk, ze kterého pocházíte, jako pěknou díru. Nebyli pak tamní obyvatelé na vás naštvaní?

„Šumperk jsme ukázali sice jako pěknou díru, ale s důrazem na to slovo pěknou! Jedna z prvních věcí ve filmu jsou nádherné záběry města, dokonce si myslím, že jsme ho ukázali jako pěknější díru, než doopravdy je. Byl to náš hold Šumperku, a kdo to nepochopil, bude nejspíš zabedněný maloměšťák.“

V Krásnu hrál i váš syn. Jak se vám s ním točilo? Chcete, aby šel ve vašich šlépějích?

„Točilo se mi s ním dobře, protože ho mám rád. Ale až tak úplně nechci, aby šel v mých šlépějích. Samozřejmě, když se tak jednou rozhodne, bránit mu v tom nebudu, ale podle mě je herectví tak mimořádně blbý povolání, že bych nechtěl, aby moje děti riskovaly všechno to, co to obnáší. V tomhle oboru totiž může být člověk hodně úspěšný, ale stejně tak může skončit hodně špatně, když nemá štěstí. A nemůže to nijak ovlivnit. Tak bych byl nerad, kdyby právě moje děti tenhle risk podstupovaly.“

Jaký jste jako otec?

„Myslím, že jsem dobrý otec. A říkají mi to i moje děti, takže jsem o tom přesvědčený.“

A jaký jste býval jako kluk?

„Byl jsem komplikovaná osobnost. Velmi tiché, introvertní, stydlivé, zranitelné dítě. Ale uměl jsem zároveň pořádně zlobit. Vlastně jsem takový zůstal doteď. Komplikovaný pablb.“

Se svou bývalou ženou herečkou Kateřinou Lojdovou hrajete v pražském Činoherním klubu inscenaci Zrada. Dokážete se oprostit od minulosti?

„Já jsem svoji bývalou manželku neobsadil do divadelní inscenace proto, abychom se nějak oprostili od minulosti. Nechtěl jsem prostě, aby to byla jen taková běžná inscenace, a to obsazení tam je záměrné. Během zkoušení jsme naopak museli naši minulost probrat, což nebylo jednoduché, ale dnes už na ni při hraní vůbec nemyslíme.“

Překročil jste čtyřicítku, což je dost často takovým životním mezníkem. Začal jste bilancovat?

„Já měl spíš tak před měsícem pocit, že mě trefila mozková mrtvice, což taky souvisí s tímhle mezníkem, a doufám, že se to nestalo. Ale je pravda, že jsem tu čtyřicítku poměrně dost řešil. Přišlo mi nespravedlivé, že už mi je tolik. Teď už jsem s tím ale smířenější a cítím se mladší, než jsem byl před čtyřmi lety.“

Momentálně žijete sám. Jaká by měla být vaše partnerka?

„Já vůbec neřeším, jaká by měla být moje partnerka. Ani nevím, že by to někdo dělal, že by si představoval dopředu, jaký by jeho partner měl být. To pak člověk musí být jedině zklamaný. Mě baví lidi konkrétně takoví, jací jsou. Jsem teď šťastný a nejvíc ze všeho si chci užívat svoje děti. Jejich dětství, jejich přechod do dospělosti, to je pro mě teď nejdůležitější.“

Dokázal jste toho spoustu, je ještě něco, co si chcete splnit?

„Rád bych splnil sliby, které jsem dal.“

Jako divadelní režisér si jste sebou určitě jistý. Jste si sebou tak jistý i v životě? Když se ohlížíte zpátky, udělal byste něco jinak?

„Ano, jako divadelní režisér mám ve všem poměrně velký pořádek. V životě mám naopak ve všem poměrně velký nepořádek. Ale když se ohlížím zpátky, tak bych neudělal nic jinak, protože by se změnilo to, jak to dopadlo, a v jaké situaci jsem teď. A já jsem teď a takhle šťastný a nikdy jsem necítil touhu jít zpátky.“

Máte třeba někoho, s kým byste si chtěl zahrát nebo ho režírovat?

„S těmi, co bych si přál hrát nebo je režírovat, hraju a režíruju je. Takže vlastně žádná taková přání nemám.“

A měl jste už někdy pocit vyhoření, chuť pověsit tuhle profesi na hřebík?

„Ten pocit mívám poměrně často. Nebo spíš takový záchvěv strachu, že by se to mohlo stát, protože vím, že mnohým režisérům se to stalo. Rád bych, abych to jednou poznal a nezůstával u režírování za každou cenu i ve chvíli, kdy nebudu muset a nebudu mít už co říct.“

Co vás letos čeká?

„Už 19. února máme premiéru muzikálu Evita v pražském Studiu DVA, kde se v hlavních rolích objeví Monika Absolonová a Karel Roden, v březnu je potom premiéra filmu Vybíjená, kde hraju s Michalem a Richardem. V Činoherním klubu hned potom začnu znovu zkoušet Amerického bizona od Davida Mameta, kterého jsem už jednou v tomhle divadle režíroval, ale tentokrát uděláme spoustu věcí jinak. A taky mě tam čeká Ibsenův Nepřítel lidu s maďarským režisérem Gáborem Zsámbékim. Na jaře bych měl točit jeden film, na podzim další a kromě pár připravovaných projektů samozřejmě dál budeme jezdit po republice s Partičkou. Mám pokračovat? :-)“