Článek
Alexandra žije sama s šestnáctiletým synem. Pravidelně si odkládá drobné z peněženky stranou a nedávno zjistila, že jí zmizely kovové padesátikoruny. „Pošťačka donesla balík a chyběly mi drobné. Šla jsem pro padesátikoruny, ale nebyly tam.“ Syn přiznal, že peníze ukradl, prý nevystačil s kapesným. Dostal varování a podmínku, že už se to nesmí opakovat. Zatím se drží. Rodiče už malým dětem musí vysvětlovat, že ne vše, po čem člověk touží, také dostane, a že řešit to krádeží je nepřijatelné.
Dítěti mohou nabídnout, ať se vždy zajde s rodiči domluvit, jestli by vytouženou věc mohlo dostat. Pokud je potomek starší, je možné udělat malý průzkum mezi jeho vrstevníky a zjistit, jak vysoké kapesné dostávají. Pokud si to rodina může dovolit, je po čase možné kapesné zvýšit.
Omluva je nepříjemná, ale účinná
A další řešení nabízejí následující dva příběhy. Devítiletá školačka dostala peníze na sešity a za zbytek pohostila kamarádky v kantýně. Odborníci doporučují, že by od rodičů mělo dítě slyšet, že ani oni si kamarády nekupují dárky a ono by mělo odpovědět na otázku, zda si myslí, že by kamarádky měly radost z toho, že byly pohoštěné za kradené peníze. Potomek se má od rodičů dozvědět, že až bude chtít příště kamarády potěšit, vymyslí jak na to společně.
Jiný osmiletý školák zase ukradl padesátikorunu na návštěvě u kamaráda. Jeho matka to řešila přímo s rodiči, syn se jim i kamarádovi musel omluvit. Ať už sebralo dítě peníze u známých nebo příbuzných, je takováto omluva tím pravým, neboť dítě je vystaveno velmi nepříjemné situaci a bude si ji pamatovat.
Jak se říká, co se doma uvaří, to se doma sní. Vytahování rodinných trablů před babičkami a podobně může brát dítě jako zraduFoto: thinkstock
O krádeži nikomu neříkejte
Podle psychologa Jeronýma Klimeše by rodiče krádeže nikdy neměli ignorovat, i když jde o drobné. Už samotný rozhovor je pro dítě tak stresující, že ho může od krádeží odradit.
„Rodiče by dětem měli vysvětlit, že podstatou krádeže je risk sociálního postavení za materiální prospěch. A že sociální postavení je cennější, dlouho se buduje a až příliš snadno se ztrácí. Naproti tomu materiální hodnoty i radost z nich rychle pomíjejí,“ vysvětluje Jeroným Klimeš. Dodává ale, že při pokušení krádeže na člověka působí opačná iluze. „Proto je třeba dětem tuto iluzi nejen připomínat, ale i ukazovat a vysvětlovat na trapných příkladech jiných lidí.“
Od kajícího se potomka by rodiče měli chtít přiznání. Pokud bude krást dál, je na místě ověřit s odborníkem, jestli nemá větší problém. Pokud šlo o jednorázový úlet, je dobré se k němu nevracet. A i když jsou rodiče z dítěte rozčarovaní, ulevit si a potomkovu krádež probrat s kamarádkou či příbuznými není vhodné.
Už odmala by se měl každý učit hospodařit s nějakými penězi, třeba s kapesným. Finance by ale neměly být v dětství to nejpodstatnějšíFoto: thinkstock
Nekřičte, netrestejte, ptejte se
Podle dětské psycholožky Markéty Klingerové ale vůbec nemusí jít o peníze, ale dítě může rodiče okrádat třeba i proto, že na sebe potřebuje upozornit. Podle čeho to poznáte? Například z toho, že si dítě za tyto peníze nic nekoupilo a schovává si je v pokoji. „Dítě tím říká, že potřebuje vaši pozornost a nemá ji. Křičet, vyhrožovat a trestat nemá v takovou chvíli smysl, stejně tak vyptávat se, proč to udělalo. Ono to pravděpodobně ani samo neví,“ zdůrazňuje. Rodiče by naopak okamžitě měli na dítě zaměřit pozornost a pátrat, co je v nepořádku. Zjišťovat, co mu schází, klidně navštívit i školu a zajímat se, jak se mu daří ne prospěchově, ale vztahově.
Kradlo vám vaše dítě peníze? Jak jste to řešili?
