Psychiatr Martin Anders: jaký je život s depresí?

Kdo nikdy neřekl, že má depresi, ať se chytí za nos. Jenže ne každá špatná nálada je skutečně deprese. Rozdíl je v hloubce příznaků a délce jejich trvání. Lékaři uvádějí 14 dnů, ale to je podle psychiatra a předsedy České psychiatrické společnosti Martina Anderse (48) velice diskutabilní. „Je rozdíl, jestli pouze nespíte a máte špatnou náladu, nebo nespíte, nejíte a myslíte na smrt,“ vysvětluje Martin Anders v úvodu našeho rozhovoru. Existují ale jasné signály, které by měly varovat nemocného, ale i jeho partnera.

Kdy máme zpozornět? Třeba když člověk, který chodí do práce rád, najednou ráno nechce ani vstát z postele? 

Přesně tak. Ztráta zájmu o věci, které vás dříve bavily, je mnohem závažnější, než se původně myslelo. Velice podstatným bodem je pak přítomnost hluboce pesimistických a sebevražedných myšlenek.

To už je ale další stupeň deprese, ne?

Právě že vůbec být nemusí. Je ale důležité rozlišit sebevražedné myšlenky a úvahy. Myšlenky jsou spojené s pocitem méněcennosti a výčitkami, proč tu má být, když ho nic nebaví. To někdy zažije třeba šedesát až sedmdesát procent populace. Jenže pak jsou úvahy, kdy už člověk přemýšlí, jak to udělat. Může to mít už vymyšlené, jen zatím nenašel odvahu. Mimochodem víte, že v České republice máme mnohem vyšší počet sebevražd, než je průměr u zbytku zemí Evropské unie?

Proč je tolik případů zrovna u nás?

To je těžké. Podílí se na tom samozřejmě fakt, že část sebevražd nemáte šanci ovlivnit, ani kdybyste měli sebelepší péči, ale v devadesáti procentech je důvodem psychická choroba. Čím dál častěji se k tomuto kroku uchylují také lidé z bilančních důvodů. Dluží peníze, ztratí jistotu a neví, kudy dál. Problém je ten, že u nás není ucelený systém prevence sebevražednosti, pomohlo by, kdyby se u pacienta včas odhalila duševní choroba. Ale v současné době se v rámci psychiatrické reformy chystá kampaň.

Je pravda, že ženy trpí depresemi dvakrát častěji než muži?

Ano. Jedním z faktorů je hormonální kolísání během menstruačního cyklu, kdy hormony ovlivňují funkce mozku. Kromě toho má deset procent ženské populace sníženou činnost štítné žlázy, a právě tento orgán má k psychice velice blízko. U žen je propojenější psychika a zdraví. Možná proto, že mají někde v sobě zakódováno, že se musí starat o potomky, že jsou strážkyně rodu. A deprese může fungovat jako obranný mechanismus. Když je člověk přetížený nebo nemocný, prostě se stáhne a izoluje se od ostatních, a tak třeba nepřenáší infekce dále.

Může druhý na svém partnerovi poznat, že má depresi, spíše než on sám na sobě?

To je různé. Někdo to na sobě pozná a snaží se to potlačovat. Pak vám řekne, že se uvnitř cítil unavený, totálně bez nálady, ale nechtěl to přenést na svého partnera. Že se cítí zbytečný a že kdyby to přiznal, jen by to potvrdil nahlas. To vám poví zejména ženy. Přitom je to nesmysl. Je to odlišné případ od případu. Někteří partneři žijí jen vedle sebe, a že se něco děje, pozná muž pouze ve chvíli, kdy není přichystaná teplá večeře. A to není správné. Vezměte si třeba poslední velice medializovanou sebevraždu, DJ Loutky. Všude se psalo, že ani blízcí nevěděli, co se mohlo stát. Ale řekněte mi – jak tedy spolu mohli žít?

Jaké jsou tedy příznaky, které by měly okolí varovat?

Může se to začít projevovat tím, že člen rodiny najednou ztrácí zájem o společné koníčky. Přestane dávat najevo své emoce, všechno je mu jedno. Anebo na druhé straně začne reagovat přehnaně. Pak také v noci nespí. Když se zeptáte proč, neví. Pak třeba navštíví lékaře, řekne mu, že má problémy s nespavostí, ten mu na to předepíše léky, a konec. Devadesát procent lidí s depresí má poruchy spánku. A on už se mu totiž nesvěří, že krom toho, že nespí, má také sebevražedné sklony, pocity marnosti a podobně.

Je kromě nespavosti ještě něco tak signifikantní?

Pak to jsou nespecifické bolesti, zejména zad. A únava. Člověk s depresí se v zaměstnání většinou snaží, aby na něm nebylo nic znát, což ho ale stojí dvakrát více energie, než kdyby normálně pracoval. Pacienti, kteří ke mně chodí, říkají, že mají pocit, jako kdyby měli vybité baterky, které se jim ale nedaří dobít. To je trefný příměr. I ten, že se někdo ráno cítí, jako by v noci složil vagon uhlí. Spánek pro ně přestane být osvěžující.

Jak se k takovému člověku mají ostatní chovat?

To je hrozně těžké, všichni samozřejmě hledají tenkou hranici mezi tím, kdy litovat, a kdy na něj tlačit. Musíte vycházet z aktuálního funkčního stavu. Měl by vědět, že jeho nemoc akceptujete a chápete. Je důležité, aby měl pravidelný spánek a fyzickou aktivitu. Ideálně, když ji budete dělat spolu. Můžete třeba začít běhat nebo chodit na procházky a vzájemně se motivovat. A pozor na to, co se občas radí v knížkách, že máte partnera s depresí vytáhnout do kina na nějakou komedii. On pak totiž může mít výčitky, že se nebaví, zatímco vy ano. Jen tím zvýrazníte kontrast, který vede k dalšímu prohloubení sklíčenosti.

Jak pomáhá fyzická aktivita proti depresi?

Ukazuje se, že pohyb má velký význam pro rozvoj mozku a podporuje vznik nových neuronů. Kromě toho pomáhá pacientovi zůstat v kondici. Vezměte si, že člověk s depresí nemá chuť nic dělat, jen sedět nebo ležet doma. V tu chvíli přestane být v kondici i jeho srdce. Když je pak po nějaké době zatížíte, tak se hned zadýchá a bude si myslet, že je nemocný, což mu opět moc nepřidá.

Měli bychom depresi přizpůsobit chod celé rodiny?

Určitě, ale chce to mít jasný plán, nemůžete zase nemoci úplně ustupovat, to také není dobře. Čím více na ni budete brát ohledy, tím těžší pak bude získávat pozice zpět.

To je přece strašně těžké dokázat to vyvážit. Nemůže třeba ten člověk začít své nemoci zneužívat?

Samozřejmě že ano. Ale nemůžete mu to mít za zlé. Je to vlastnost většiny z nás, že člověk postupem času trochu zleniví a začne se spoléhat na ostatní. Ale v tu chvíli by měl pomoci psychiatr nebo terapeut a tyto věci řešit. Já, ani jiní kolegové se nebráníme, když přijde pacient i se členy rodiny. Je dobré udělat plán, který bude odpovídat jeho kapacitě. Takže mu třeba řeknete: „Zítra oškrábej brambory.“ A za týden už to nebude jen škrábání, ale i smažení řízků. Nesmíte mu ale říct: „Připrav jídlo“, on potřebuje jasné zadání. Jinak pak bude sedět, nevědět, co má uvařit, což mu může přitížit. Nakonec si totiž řekne, že raději nebude vařit nic. Jenže když pak přijdete domů a nebude jídlo připraveno, rozčílíte se, a tím můžete opět prohloubit nemoc.

Stává se, že partner tu nemoc neustojí a rozejde se s nemocným člověkem?

Ano. Měl jsem tu případ, kdy to partner takzvaně nedal, protože vedle sebe potřeboval úspěšnou, zdravou, mladou milou partnerku, a ta paní tak v depresi rozhodně nevypadala. Pak je ale otázka, jestli chcete být s člověkem, který je schopen vás v nemoci, aniž by se pokusil stav změnit, opustit.

Já spíš přemýšlím nad tím, že to asi musí být náročné, pokud třeba deset let žijete v manželství, kde je ještě „ten třetí“ – deprese.

Představte si, že žijete s někým, kdo vám zprostředkovává vidění světa svými černými depresivními brýlemi. Pak hrozně moc záleží na tom, jestli nejste uzavřená a máte přátele, kteří by vám pomohli celou situaci trochu filtrovat.

A co vy? Máte zkušenosti s depresí?