Článek
„Když ty Maltu, tak já beton.“ Trochu jsem se zastyděla. O tom, že je třeba spravit chodníky na chatě, mluví můj muž už dlouho. A já, místo, abych držela basu – nebo aspoň kolečko - držím televizní ovladač a lítám s Donutilem a Bartoškou po Středomoří. Až když z terasy zavoněly bylinky, pochopila jsem. Tady nejde o o to spravit dlažbu, tady si někdo potřebuje spravit náladu. A čím jiným než legendárním drinkem, který se do módy vrací stejně pravidelně jako plísňové džínsy. Ty měl můj muž na sobě, když mě balil. Co jsem měla na sobě já, si nepamatuji. Zato vím přesně, co jsem měla v sobě. Čtyři betony alias becherovky s tonikem. Takže to balení neměl zas tak těžké. Těžká spíš byla moje hlava po ránu, ale to bylo v devadesátkách běžné. Toužili jsme být světoví a usmolený výčepák v kiosku na Mácháči se fakt snažil. S noblesou, kterou odkoukal od kolegy v seriálu Dallas, holkám míchal krabicové červené s kolou. Říkalo se tomu houba. Není divu, ráno nám bylo stejně zle, jako bychom večeřely smaženici ze zapařených holubinek.
Kluci na tom nebyli o moc líp. Jarda, co byl se svým IQ 164 už od šestnácti let členem Mensy, si objednával zásadně mozek. S každým dalším panákem vaječňáku nalitého na griotku však skóre rapidně klesalo a zastavilo se až o záchodovou mísu. Alfons studoval dopravní průmyslovku, nejspíš proto mu učaroval semafor. Griotka, vaječňák a zelená v jednom panáku měly stejný efekt jako mozek. Akorát to šlo rychleji. Jednou, to jsem chtěla být za dámu, jsem si dala bílého medvěda. Díky mixu Pražské vodky a sektu Sovětskoje igristoje se ve mně během večera vystřídalo několik bytostí. Dáma však mezi nimi nebyla. To nebyl drink, ale blink. Do zlatého fondu devadesátek patří ještě jablíčko od Berentzena, zlatý Jelzin a broskvová vodka zvaná hopsinky. Když se s tímhle na holku vytasil kluk, bylo jasné, kam večer směřuje. Vrcholem alkoholových obskurností byla ovšem Mixela. Vodka byla s čímsi vzdáleně připomínajícím džus namíchaná už v láhvi, aby nikdo neztrácel čas. Rychlé potom bylo úplně všechno. Kocovina se dostavila ještě dřív, než dorazil poslední host. Dopady konzumace této šílenosti byly dalekosáhlé. Po dvou sklenkách kokosové Mixely jsem nemohla několik týdnů používat sprchový gel stejné vůně a dodnes nejím kuličky Raffaello. Jiné trvalé následky jsem si z divokých devadesátek kupodivu neodnesla. Pokud tedy nepočítám naše dvě děti. Jejich početí ovšem nemá na svědomí ani cikán v jeteli, ani žádný bavorák. Tohle byla láska. Na beton!
P.S. Za inspiraci a vzpomínky děkuji Radce Vrzalové a svým přátelům Mirce, Silvě a Pavlovi, jejichž magické oko bdělo nad tímto textem až do rána.
K nostalgickému vzpomínání na hříchy a hříšky mládí si můžete přečíst další fejetony Lucie Šilhové Očima padesátky.
