Článek
A taky buzolu, říkám si, když po návratu z oběda bloudím spletí chodeb, schodišť, výtahů a kanceláří bez dveří v marné snaze najít bod, odkud jsem před hodinou vyšla. Open space je nápaditý vynález, těžko v něm může snaživý úředníček leštit kliky šéfovy kanceláře. Kde nejsou dveře, nejsou ani kliky. A kde nejsou stěny, zase nejsou uši, které by poslouchaly, co nemají. Ergo se drby rozkřiknou hned. Praktické.
Tenhle můj nový space je ale open až moc. Žádný záchytný bod, cíl v podobě mého stolu v nedohlednu. Ale zase jsem při proplouvání nekonečným prostorem pochopila výraz „jsme na jedné lodi“. Protože si všichni tykáme, ozývá ze všech stran Ahoj! Ahoj! Ahooooooj! K dokonalé atmosféře vodáckého souznění už mi chybí jenom pádlo. Místo něj se ovšem dostaví siréna. Konečně jsem narazila na dveře! A mají kliku! Jsem z toho závanu starých dobrých časů tak rozparáděná, že do nich vletím stejně dychtivě jako milenci do náruče a… na moje ušní bubínky zaútočí tisícovka rozzuřených paliček. To mi připomene varování, že nikdy nesmím otvírat dveře v červeném rámu. Jsou bezpečnostní a hlasitým jekotem žalují, že někdo narušil výsostné vody firmy. Kolegové vyskakují ze židlí, zacpávají si uši a před teroristkou se chovávají pod stoly. Super. Pracuji tady teprve tři hodiny a už se o mně ví, že výrazně zvyšuji věkový průměr dosud mladé a dynamické firmy, a navíc jsem buď úplně blbá, nebo barvoslepá.
V pohádkách se vše děje do třetice. Ale život přece není pohádka, dva trapasy by mohly pro dnešek stačit, uklidňuji se. Marně. Že je třeba vyčistit, vypláchnout, dosypat a dolít kávovar, než vám vydá hrnek životabudiče, mě nepřekvapuje. Je to vrtoch společný všem podobným přístrojům, s nimiž jsem kdy měla tu čest. Mléko po stěnách ale doposud neplival žádný z nich. A prý dokonce ani tento, vrtí hlavou kolegové, kteří mě začínají podezírat, že mě sem nasadila konkurence, abych firmu rozložila zevnitř. Ale můžou být klidní. Nikdy jsem nevynikala oslnivým tahem na bránou, takže jediné, co se mi kdy povedlo rozložit, bylo lehátko na zahradě. Ovšem také jsem nikdy neaspirovala na titul Zaměstnanec měsíce určený pro ty, kdo se dokážou zviditelnit. Což se myslím brzy změní, našlápnuto mám slušně.
