Článek
„Z pečiva mám nejradši strouhanku, protože se do ní balí řízek,“ říká moje kamarádka, která by pro kotletu šla světa kraj. Ale protože má v koleni dnu, chodí jenom do řeznictví ve vedlejší ulici. Tam chvíli klidně postojí v tichém rozjímání a pak si jde koupit do mlékárny tvaroh. Lékaři jí totiž zakázali jíst maso, a tak svou lásku k němu projevuje aspoň tak, že k řezníkovi chodí jako do obrazárny. „Když vidím na háku viset vepřovou kýtu, neubráním se dojetí. Podobně jsem se cítila při návštěvě Louvru. Ale jakkoli je Mona Lisa přitažlivá, raději jezdím do vídeňské Albertiny. Hned za rohem je totiž restaurace, kde dělají ty nejlepší vídeňské řízky ve městě,“ tvrdila mi tuhle s obličejem tak vážným, že bych jí to i věřila.
Někomu možná připadá divné srovnávat umění s řezničinou, ale mezi námi – připravit dobrý steak, to je také svým způsobem umění. A připravit maso tak, aby se z něj dal ten steak udělat, jakbysmet. Stejně jako je umění chovat zvířata a zacházet s nimi jako lidé. Je to koloběh života, kruh, který nás všechny propojuje, ať už děláme cokoli. Chovatel dodá maso řezníkovi, ten ho prodá kuchařovi, jenž ho naservíruje malíři, který namaluje krásný obraz. (Nevěřím tomu, že umělec musí být hladový, aby ze sebe vydal to nejlepší. A když, tak hladový po životě, po vědění, po lásce...). Krejčí se na ten obraz podívá, udělá se mu příjemně v duši a ušije krásné šaty. Žena se v těch šatech zalíbí muži, který díky tomu libému pocitu dostane chuť vykonat dobrý skutek. Dobré skutky pomohou někomu v nesnázi a pak půjde vše snáze. Vše zkrátka souvisí se vším, vaření s uměním, láska s lidmi, lidé s jídlem. Takže jestli máte zrovna teď chuť na kus vepřového anebo na něco hříšně sladkého, dejte své lásce průchod. Já vím, že tučné a cukr jsou nepřátelé. Ale víte přece, co říkal Jan Žižka: nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!
Chcete větší dávku humoru Lucie Šilhové? Přečtěte si i její další fejetony ze sekce Očima padesátky.
