Článek
Všichni jsou hezčí a voňavější, taky čistší. Doma je víc uklizeno a na to, že děti opět něco neudělaly, zapomenu. Takže netuším, že to bylo opět. Taky se dost proměnil počet lidí v domě. Synové už jsou dospělí a bydlí samostatně. Nebylo lehké je pustit a oni se naštěstí domů rádi a často vracejí. Ale to, že nemusím denně vařit velké večeře, je celkem úlevné. Dceři je teprve jedenáct let, ale i ta už má často svůj vlastní program. Například minulý víkend jela na skautskou víkendovou výpravu. Těšila se. I my jsme se s manželem Zdenkem těšili. Vyrazíme někam sami za romantikou!
Lesy byly v okolí Košumberka nádherné. Bylo krásné počasí, tak jsme si užívali idylky. Můj muž však miluje dobrodružství. S věkem se trošku zklidnil, ale i tak mu náš výlet přišel nejspíš trochu monotónní. A tak mi na mapě v mobilu ukázal, že to tuhle kousek „krosnem“ a pak se zase napojíme na cestu. Za třicet let soužití jsem na krosy zvyklá, takže mě ten nápad vlastně vůbec nepřekvapil. Ani jsem se nesnažila smlouvat.
Kros lesem byl zezačátku fajn, pak se přidalo ostružiní a jiné pichlavé věci. Ale nestěžovala jsem si, nejsem přece nějaká princezna! Pak se objevil takový divně rozrytý úsek.
„Divočáci,“ zasmál se muž. „Tady asi mají oblíbenou cestu.“
„Jak cestu? Jaký divočáci? Ty teď ale nemají mladý, že?“
„No, každopádně už to teď nejsou úplný miminka,“ uklidňoval mě Zdeněk. „A hlavně – máme s sebou psa, takže se nemusíme ničeho bát.“
Podívala jsem se na naši utrmácenou čtyřkilovou fenku bišonka Orinku, která se právě zamotala do ostružiní a začala kňučet. Nejradši bych začala kňučet taky. Vysvobodila jsem ji, vzala do náruče a přesvědčovala ji, aby začala štěkat. Matně jsem si pamatovala, že divočáci se bojí rámusu a štěkotu. Orinka ale byla šťastná, že se nese, a nevydala ani hlásku.
A tak jsem začala štěkat sama. Jsem v tom dost dobrá, ne nadarmo jsem studovala DAMU. Zdeněk mě trochu korigoval. Prý štěkám moc vysoko, to pak prase pozná, že jsem malý pes. A tak jsem přidala na intenzitě a hloubce. Nevím, jak dlouho jsme takhle šli, každopádně les byl stále hlubší a rozrytější. Zdeněk se ale tvářil pozitivně a tvrdil, že budeme brzo na cestě. Taky proč by se bál, když jsem stále usilovně štěkala. Občas jsem zkusila i zvuk medvěda.
„Ty bláho, oni tu mají i koupadlo!“ vykřikl nadšeně. Před námi se opravdu objevil malý bahňák. Přišlo mi, že je ještě celý napěněný šťastným dováděním prasat. Strachy se mi stáhlo hrdlo, takže se štěkání stalo o dost obtížnější. Zdeněk mi v mobilu ukázal, že nás čeká už jen maximálně dvě stě metrů. Trvala jsem na tom, že má štěkat taky, že jeden pes nestačí. Asi nechtěl prozradit, že je to blbost, tak se ke mně přidal. Štěkala jsem já, štěkal on a najednou byla před námi cesta, naše vysvobození. Naposledy jsem doštěkla, když jsem si všimla manželů, kteří tam stáli s baťohy na zádech a vyděšeně nás sledovali.
„Dobrý den,“ hlesli jsme. Stále na nás zírali a ani na pozdrav neodpověděli… Až se ozvala paní: „Vy jste hrozně podobná té moderátorce Pošty.“
Dřív, než jsem zareagovala, ji utnul její manžel: „Ale, prosím tě, Maruš! Co ta by tu dělala?!“
„Skoropadesátnice“ (narozeniny oslaví letos v prosinci) moderátorka Ester Janečková vystudovala střední zdravotnickou školu a poté herectví na divadelní fakultě DAMU. Původně hrála v divadle, teď už se věnuje především moderování. Známe ji například z pořadů Pošta pro tebe, Sama doma a také moderuje Adventní koncerty. Volný čas tráví nejraději se svou rodinou a s přáteli. Ráda chodí do divadla a do kina, čte. Jezdí na kole a zamilovala si jachting. Jezdí na závody s dámskou posádkou.
Ester Janečková byla poslední z žen, které nám přes léto ukazovaly pohled na svět svýma očima padesátky, ačkoli v jejím případě je to spíše „skoropadesátky“. Od příštího týdne se můžete těšit opět na Lucii Šilhovou, která přes prázdniny sbírala zážitky, aby se s vámi o ně mohla podělit.
