Článek
Často jsme o pozornost ani nestály, pozadí se o ni hlásilo samo. To moje už na lyžařském kurzu v osmé třídě, kdy mi hned první den prdly šponovky. Pubertálním spolužákům těžko vysvětlíte, že zkázu modelu zděděného po babičce způsobily vetché švy, a ne zadek zděděný po mamince. Ale ještěže to nebylo naopak. Kdybych totiž zdědila zadek po své drobné babičce a k němu gatě po své nedrobné mamince, bylo by to dědictví nepatrné, jež by se navíc ztratilo v nekonečných záhybech látky. Takhle o mě rodiče nemuseli mít pražádných obav. A nejspíš ani neměli, protože často říkávali, ta holka se v životě neztratí!
A neztratila. Když mě kamarád posadili do kanoe, vězela jsem v ní tak pevně, že mě nevytrousil na žádném jezu, ani kdyby chtěl. Když jsme chodívali do hospody U zednické lžíce, kde měli místo židlí palety, vydržela jsem na nich seděl nejdéle ze svých kamarádek, díky čemuž jsem měla krásného Milana ze třeťáku po zbytek večera jen pro sebe. Když jsme v devadesátkách šněrovali Evropu kostitřasem ze sedmdesátek, zadečky upnuté v džínsách velikosti oblečku na Barbíny kazily svým majitelkám zážitek z cesty. Útloboká děvčata totiž zavírala bolestně oči při každém výmolu, zatímco já a moje pozadí jsme se rozvalené na zadní sedačce nerušeně kochali krajinou. Země je kulatá, a tak je jen přirozené, že se k jejímu objevování hodí víc tento tvar.
Díky svému pozadí jsem měla vždycky o trochu víc. Víc látky na sukni, víc zátěže při běhu i víc radosti, když jsem konečně sehnala džínsy, do kterých se vejdu. A protože nejsem lakomá, víc z mého pozadí mají i ostatní. Muži víc potěšení a ženy víc klidu, že v tom nejedou samy. A jiné zase víc úlevy, že jim se růst zabrzdil včas. A že dneska nejspíš schytám víc ran pomlázkou, protože čím větší terč, tím snáze se do něj trefuje? No a co. O to víc budu přece omlazená!
Starší fejetony Lucie Šilhové si můžete přečíst v její sekci Očima padesátky.
