Obsedantně-kompulzivní porucha: Pod vládou úzkostí a rituálů

Co někdy začíná jako úsměvné kontrolování sporáku, může skončit ztrátou zaměstnání, vyčleněním ze společnosti a léčbou na psychiatrii. Jak už trochu složitý název obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) napovídá, onemocnění se skládá ze dvou souvisejících problémů: prvním jsou nechtěné vtíravé myšlenky (= obsese), například strach z bakterií, a druhým je nutkavé chování (= kompulze) – jedná se o rituály, které dokážou neurotika na nějaký čas uklidnit (např. mytí rukou). Jaký je život s takovým trápením?

Jedná se o čtvrtou nejčastější psychickou poruchu hned za fobiemi, závislostmi na návykových látkách a depresemi. U 60 % lidí propuká před 25. rokem a často se projevuje už v dětství. Obsese se mohou týkat v podstatě čehokoliv, objevuje se například potřeba otevírat právě zalepené obálky a kontrolovat, zda je uvnitř správný dopis; anebo je nutné ráno při příchodu do koupelny provést náročný rituál: třeba vkročit pravou nohou, sáhnout na ručník levou rukou, otřít umyvadlo pravou rukou…

Při vzniku poruchy hraje roli genetika – v některých rodinách se OCD vyskytuje častěji. Důležitá je i výchova a celkový průběh dětství. Vliv mívá příliš kritický anebo úzkostný rodič: například matka, která se bojí nákazy, a proto neustále uklízí a dezinfikuje. Jindy je ale spouštěčem chaos v rodině – dítě nemá jistoty, proto se upíná na kontrolování nedůležitých věcí a získává tím pocit řádu.

K dalším faktorům patří stres a povaha. To potvrzují Ján Praško a Hana Prašková, autoři knihy Obsedantně-kompulzivní porucha a jak ji zvládat: „Část lidí trpících OCD má od dětství některé nápadné rysy povahy. Jde o tendenci si dělat nadměrné starosti o každodenní věci, problémy s přijímáním kritiky, nadměrnou preciznost a přesnost, výraznou výkonovou orientaci.“

Začíná to nenápadně, třeba pečlivou kontrolou spotřebičů. Stav se ale často zhoršuje. Lidé se kvůli kontrolám vracejí zpět domů, chodí pak pozdě do práce a někteří nakonec nejsou ani schopni opustit byt. Velice častá je i snaha vyhnout se všem situacím, které strašné duševní napětí způsobují.

Třicetiletá Katka to dobře zná: „Hrozně se bojím, že nechám něco puštěného. Když z domova odcházíme s partnerem, jdu jako první, on zkontroluje byt a já se u něj pak můžu ujistit, že máme všechno vypnuté. Horší je, když jdu sama. Několikrát jsem si na mobil vyfotila vypnutý sporák, když jsem věděla, že už nemám čas se vracet.“ Její trápení vyřešily až pravidelné návštěvy psychiatra a léky.

Při léčbě se užívají antidepresiva, která pomáhají k vymizení kompulzí. Užívání léků je velmi vhodné kombinovat s psychoterapií. Za léčbu první volby je považována kognitivně-behaviorální terapie: nemocný je postupně vystavován situacím, které u něj vyvolávají obsese, ale nesmí vykonat uklidňující rituál. Smyslem je naučit se úzkost zvládat jinak než kompulzí. Tento proces trvá zhruba tři měsíce a sezení jsou několikrát týdně.

Další možností je psychoanalyticky orientovaná terapie. Trvá i několik let a sezení bývají dvakrát týdně. Tam by měl člověk přijít na to, co se za jeho potížemi skrývá, a naučit se tolerovat úzkost, případně se jí ve velké míře zbavit. Lidem, kterým neuróza znemožňuje běžný život a léčba na ně neúčinkuje, může psychiatr doporučit neurochirurgický zákrok.

Trpělivost vyžaduje nejen psychoterapie, ale také užívání léků. Návrat nemoci hrozí až u 80 % lidí, jimž byly léky vysazeny pouze rok od vymizení příznaků. Spouštěčem bývá stres. Proto by mezi odezněním potíží a „zahozením“ platíčka měl uběhnout minimálně rok a půl, u opakovaných potíží až pět let! Výjimkou nejsou případy, kdy je nutné brát léky po zbytek života.

Víte, že existují choroby, které dokážou změnit vaši osobnost? Patří mezi ně například Alzheimerova choroba.