Obdivuhodná žena: Bez rukou a nohou pečuje o dvě děti!

Wendy Welt je třiatřicet let. Je to krásná, usměvavá žena s dlouhými vlasy, která se dvakrát vdala, jednou rozvedla a přivedla na svět dvě nádherné děti. Takový normální spokojený život, řekli byste si. Přesto je hodna velkého obdivu. Na svět totiž přišla bez rukou a nohou, se svým postižením se doslova poprala a rozhodla se, že nebude žít nikde na okraji světa, v ústraní a odkázaná na pomoc druhých.

Wendini rodiče, kteří již měli dva syny, se na své třetí dítě velmi těšili. Konečně mužskou převahu alespoň trochu naruší malá holčička. Nikdo netušil, že příroda si s Wendy takto pohraje a jaksi jí zapomene nadělit horní i dolní končetiny. „Pro rodiče to byl samozřejmě šok, i tak se ale ze mě radovali. Byli šťastní, že mají svou holčičku,“ říká Wendy, která prý za vše vděčí právě svým rodičům.

Byla by ovšem lež tvrdit, že Wendino postižení její rodiče nezarmoutilo. Museli se s tím nepříjemným překvapením vyrovnat a rozhodnout se, co dál. „Dokázali se s novou situací smířit velmi rychle. Oba se modlili k Bohu, ovšem každý svým způsobem. Matka ho prosila o to, aby mě ochránil před bolestí a zlými lidmi, aby mi pomohl získat co největší nezávislost a možnost zapojit se do běžného života. Otec zase prosil Boha o jakési finanční bezpečí, měl obavy, zda bude mít dostatek financí na invalidní vozík a jiné speciální vybavení, které budu potřebovat,“ popisuje Wendy.

V jednom měli ale její rodiče jasno! Jejich dcera není žádná chudinka, která se neobejde bez cizí pomoci. Jejich společným cílem bylo naučit ji soběstačnosti, nechat ji vyrůstat v normálním prostředí se všemi radostmi i problémy, které to s sebou nese.

A tak Wendy začala chodit do běžné školy, nikoli do školy pro tělesně handicapované děti. A i snahu učitelů nějak Wendy pomoci, ulehčit jí studium a podobně, rodiče rezolutně odmítali. Jednejte s naší holčičkou jako s ostatními dětmi! To bylo jediné, co požadovali. „Nepotřebovala jsem úlevy. Vždy jsem vše zvládala. Samozřejmě byli učitelé, kteří mi chtěli pomáhat a všemožně mi ulevovat, ale rodiče jim výslovně řekli, aby mi s ničím nepomáhali, tedy dokud si o pomoc sama neřeknu,“ vzpomíná Wendy.

Ta je dnes právem pyšná na to, co všechno sama dokáže. „Má fyzická omezení budí dojem, že leccos nemohu zvládnout. Opak je ale pravdou. Pomocí brady a ramene dokážu psát nebo malovat na keramiku. Pomocí rtů píši na počítači. Lyžuji, tančím, fotografuji. Zvládnu se i nalíčit, a to včetně tekutých očních linek, stínů a rtěnky. Umím si vyčistit zuby. V podstatě dokážu vše, jen k tomu nesmím potřebovat věci, které jsou uloženy příliš vysoko a já na ně nedosáhnu,“ vyjmenovává Wendy, která úspěšně dokončila střední školu, ve studiu pokračovala i na škole vysoké, našla si zaměstnání a aktivně se zapojuje i do činnosti společnosti YMCA, která se celosvětově zabývá podporou dětí a mládeže.

Wendy ovšem kupodivu neměla ani problém s navazováním přátelství, a to včetně randění s chlapci. „To pro mě nikdy nebylo těžké. Jakmile mě totiž lidé poznají blíž, v podstatě zapomenou, že nemám ruce a nohy,“ vysvětluje Wendy, která prý začala randit ve třinácti letech. Tehdy samozřejmě nešlo o nic vážného, spíš se chtěla jen pobavit, vyrazit si ven, zasmát se a povídat si s vrstevníky.

Ve svých devatenácti letech ale potkala muže, s nímž chodila několik let. „V srpnu 2004 jsem se za něj vdala a zhruba za devět měsíců se nám narodila krásná holčička Kaylin. Je to malý zázrak! Je tak krásná, chytrá, jednoduše úžasná,“ vypráví Wendy. Její muž k ní ale prý po čase začal být hrubý a život s ním se nedal vydržet. „V březnu 2006 jsem ho opustila, za další dva roky jsme se konečně rozvedli a já se začala pomalu učit to, že láska nemusí nutně znamenat bolest, smutek a slzy,“ vzpomíná na krach svého prvního manželství Wendy.

Tip redakce:Láska si jednoduše nevybírá, přesvědčí vás o tom i článek Život s o 35 let starším mužem. Jde to?.

Vyrovnat se s tímto neúspěchem jí prý hodně pomohl Anthony, její kamarád z dětství. „Hodně let jsem ho neviděla, znovu jsem ho potkala v roce 2009. Stal se velmi důležitou součástí mého života,“ popisuje Wendy.

Ta si před dvěma lety Anthonyho vzala a v květnu 2011 se jim narodil chlapeček Jeremy Lee. Wendy je prý tak šťastná, že už to víc snad ani nejde. „Děkuji Bohu, že mi i přes můj handicap dopřál v životě tolik štěstí. Že vyslyšel modlitby mé maminky a dopřál mi soběstačný a plnohodnotný život plný skvělých lidí,“ říká Wendy, kterou snad nelze nic jiného než obdivovat.

Tip redakce:Přečtěte si i příběh jiné odvážné ženy, Kerry: Porodila syna, i když věděla, že bude postižený.

Co říkáte, není Wendy vážně skvělá?