O věrné lásce slepé klokanice

Většinou je ale jejich pud k plození jednoznačně vede k zvířeti stejného rodu. Tu a tam... Vlastně dost často mají zvířata intimní vztahy i s jedinci stejného pohlaví. Dokonce častěji než lidé.

V zoo na Hluboké se jednou narodila klokánčice, které později dali jméno Sendy. A tu vychovali lidé, protože její matka ji opustila. Klokanice tedy vyrůstala v lidské domácnosti a líbilo se jí tam.

Staral se o ni hlavně ošetřovatel Petr a zvířátko mu přirostlo k srdci. Bohužel, Sendy po nějaké době oslepla, protože místo klokaního mléka od maminky dostávala mléko kravské. Tehdy se ještě nevědělo, že tohle mléko malým klokanům škodí.

Zvíře se ale naučilo dokonale orientovat ve svém prostředí, tedy v ošetřovatelově bytě, a nezpůsobovalo si žádné úrazy. Také nic nerozbilo.

Jenže čas bláznivě letěl, pan ošetřovatel věděl, že doma si ji nemůže nechat navždycky, a vypouštěl ji přes den do klokaního výběhu, aby si zvykala. Ona na klokany, klokani na ni.

Jednou jel Petr do Prahy do ranního televizního vysílání a vzal Sendy s sebou. Domníval se, že to je dobrý nápad. Měl ji na klíně a povídal o zoo a o zvířatech. Ale jí se to nějak nelíbilo, a tak z klína odhopkala. Jak tak poskakovala po studiu, začaly ji sledovat televizní kamery a ona se rázem stala miláčkem národa.

Potom se ale vrátila s Petrem na Hlubokou a on ji zase vypustil do klokaního výběhu. To byla asi ta nejpodstatnější chvíle v životě Sendy.

Klokanice se proběhla.

K Petrovi přiskákal vůdce zdejších klokanů. Vypadal docela bojovně. Vypadal na to, že by pana ošetřovatele mohl i napadnout. A bitva s klokanem, který umí boxovat a hlavně strašlivě kope, není nic příjemného.

Pan ošetřovatel, který seděl, se začal obávat otevřeného útoku. Jakkoliv příliš nechápal proč...?

Klokan se postavil přímo před něj a díval se mu vztekle do očí. Možná, že kdyby uměl mluvit, tak by řekl: „Nelíbíš se mi. Odvezl jsi mi Sendy, aby na ni čumákovali lidi v televizoru. Místo toho měla být tady se mnou. Protože, koukej, musíš pochopit, že Sendy je moje klokanice!”

Klokan mu položil přední nohy na kolena. Tohle už vypadalo zle. Teď se opře, odrazí se a hup, kopne Petra oběma nohama do hlavy. Ošetřovatel vyskočil a klokana tvrdě odstrčil. Potom rychle opustil výběh. Byl ten rozumnější ze soků o Sendinu přízeň.

Klokan se nafoukl, protože získal pocit, že před ním ošetřovatel zbaběle utekl a že on je frajer.

Petr zvenčí pozoroval, co se bude dít.

Vůdce skupiny si to zamířil rovnou k Sendy. Na nic už nečekal a rovnou se s ní na místě začal pářit. Ona byla jeho a on její. Už ji z výběhu nepouštěl. Ale ona ani nechtěla. Zalíbilo se jí tam a pravidelně mu každý rok porodila mládě. Stala se dokonce rekordmankou. V téhle zoo nikdy žádná klokanice neporodila tolik klokánků jako Sendy.

Šířila se tehdy zoo jedna taková fáma: „Chudák Sendy, nic nevidí, ani toho klokana, co na ni skočí. Tak si ani nemůže vybírat.”

Po několika letech došlo k zásadní změně. Klokani dostali nový výběh.

S klokany je někdy problém. Oni jsou děsně konzervativní. Neradi vstupují do nového prostředí.

Paní ošetřovatelka Jana se nejvíc bála o Sendy. Vzhledem k její slepotě. Že bude dezorientovaná a něco se jí stane. Hladila ji a mazlila se s ní, než ji tam vypustila. Sendy potom vběhla do nového výběhu. Hezky pomalu si ho proskákala. Vůbec nezneklidněla. Na rozdíl od klokanů, kteří viděli a podlehli panice. Někdy je zřejmě nemít zrak i výhoda.

Sendy umřela, když jí bylo jedenáct let. Ale ještě tu po sobě něco stihla zanechat. Malého klokánka, kterého ošetřovatelé našli v jejím vaku. Úplně mrňavého a růžového. Takového, jako byla kdysi dávno Sendy.

Klokánek musel na umělý odchov. Ale dostával už mlíčko pro koťata, takže se mu nic nepřihodilo a vyrostl z něj krásný a silný klokan.

Smrt mazlíčka je vždy smutná. Víte, kam s mrtvým psem?