O Terezce, která zkameněla

Mladíci po ní koukali a toužili se s ní sblížit, některý ji i po zadku plácnul a dostal za to od ní pohlavek. Ona na nějaké takové radovánky nebyla. Chtěla si našetřit a vrátit se domů na vesnici za hochem, na kterého si už od dětství myslela. A tomu svůj věneček přála si dát.

Jenže pak se zakoukala do Matyáše, což byl krásný mladík z Uher. Samý sval. Vydělával si jako malíř a sochař. Všem holkám se líbil, ale ony ho nezajímaly. Myslel jen na to svoje umění. Pravda, občas si nějakou přivedl do ateliéru, užil si a pak se s ní rychle rozžehnal.

Terezka se mu vyhýbala. Nechtěla přijít do jiného stavu a zůstat na všecko sama. Ale kdyby si ji vzal... ráda by mu podlehla.

Pražská radnice vyhlásila soutěž na vytvoření sochy, která bude stát na kašně na Mariánském náměstí. Matyáš v té soutěži zvítězil s představou alegorie Vltavy. Pánům radním se zamlouvalo, že ta alegorie bude nahá a krásná holka podle skutečného modelu. A páni radní budou během jeho práce moci do ateliéru...

Spousta holek se hlásila za model a Matyáš celé noci vybíral, div si při tom zlou nemoc neuhnal. Stejně si vybrat nemohl. Nakonec jen tak bloumal okolo Mariánského náměstí a uviděl tam přicházet Terezku. Nabídl se, že jí s vědry pomůže.

Odmítala to se smíchem, protože věděla, že by potom za to od ní mohl chtít vděk. To on chtěl. Přál si, aby mu stála modelem. Zaujalo ji to. Ale měla volné jenom pondělky. Poprosil ji, aby ho objednala ke svým pánům, že by to s nimi probral.

Druhý den se od ní dozvěděl, že jejím pánům se to moc nezamlouvá a že ji před ním varovali. Ale že ho smí přivést.

Nalili mu v salonu kávu a hovořili. Ověřovali si, zda mu jde opravdu o naplnění zakázky od městské rady, nebo má postranní záměry.

Dozvěděli se, že ano, že jen o tu zakázku kráčí. Že Terezka je na tu alegorii Vltavy ze všech dívek, které potkal, ta nejvhodnější. Popsal jim i jak bude socha vypadat. Dokonce lhal, že bude oblečena do lehké řízy. A že budou páni radní pravidelně kontrolovat, jak postupují práce.

Pán Terezčin souhlasil, a dokonce slíbil, že mu bude dívka sedět častěji než jednou týdně. Matyáš už v těch chvílích nemyslel skoro na nic jiného než na to, jak se s Terezkou bude milovat.

Další den jí přinesl růže ke kašně, pomohl jí se džbery, byl dvorný a milý. Radoval se z toho, že s ní bude moct pracovat dokonce několikrát týdně. U dveří se s ní rozloučil hezkou pusinkou na rtíky. Pán se podivoval, protože to zahlédl, a ona celá červená utekla do kuchyně.

Došlo k tomu, že si sochař dovedl dívku do svého ateliéru. Vyložil jí, jak ji popsal pánům radním a jak jsou nadšení. A že přijdou brzy na kontrolu. Ukazoval jí své náčrtky a nalíval víno, které ona nebyla zvyklá pít, a tak jí rychle stouplo do hlavy. Posadil ji na židli, načrtnul ji a ona byla nadšená. Nalíval dále. Přemlouval ji, aby se zula, aby odložila šátek z ramen, potom blůzku...

Zakrátko byla hodně opilá a úplně nahá. Celičká zrůžovělá, rozesmátá. Styděla se, ale zároveň byla hrdá na svou krásu.

Matyáš jí kvůli světlu otáčel, hrál si s jejími vlasy, dotýkal se jí, líbal ji, objímal. Brzy ji položil do postele a svlékl se. Bránila se, protože ona ještě nikdy... Zakrývala se.

Přemluvil ji a pomiloval. Panenská krev zbarvila bílé prostěradlo. Slíbila, že znovu přijde. Zamilovala se.

Páni radní byli nadšeni jejími obrázky v rouše Evině. Vyplatili Matyášovi zálohu. Trvali na tom ale, že přijdou a že jim Terezku ukáže tak, jako je na těch obrázcích.

Terezka přiběhla natěšeně na další... ležení. Bylo na ní vidět i doma, jak se těší, a její páni měli čím dál větší obavy, že Terezka skončí s outěžkem a oni budou shánět novou služku.

Když zase dorazila ke svému milenci, hned se svlékla a skočila na něj. Udělal to, co bylo žádáno, načež ji posadil na židli a že musejí pracovat. Sám se oblékl, což jí bylo divné. Ale vysvětlil jí, že se mu tak lépe pracuje.

Ve tři dorazili páni radní. Honem se chtěla oblékat.

Nedovolil jí to. Vzápětí ji nahou představoval těm, kteří ho platili. Dovolil jim, aby na ni sahali. I na ta nejintimnější místa.

Terezka se málem propadla hanbou. Tohle od Matyáše nečekala...

Pánové zaplatili další zálohy a koupili si nějaké dívčiny nahaté náčrtky. Odešli. Holka utekla a předtím mu stačila říct, aby za ní už nikdy nechodil. Bylo mu to celkem jedno. Měl všechno, co potřeboval, namalováno.

Terezka se zakulatila. K bábě andělíčkářce jít nechtěla, domů se vrátit také ne, a tak nakonec poslala rodičům všechno cenné, co měla. A potom skočila z Vyšehradu, a bylo po ní. Načež její duše vstoupila do její kamenné podoby na Mariánském náměstí. Tam si jí nikdo, dokonce ani páni radní, nevšímal.

Až jednou se v parném létě z kašny napil jeden pan rytmistr. Byl už ve věku, ale pořád chlap. Kouknul na ni a řekl: „Bože, holka, ty jsi ale krásná!”

Měla z toho radost, ale vyjít vstříc mu nemohla. Den co den se k ní vracel, sedával na obrubni kašny a vyprávěl jí o svém životě a o tom, proč se nikdy neoženil. Jí by si prý ale hned vzal, kdyby byla živá. Rok k ní chodil.

Stalo se to. Snad Pán Bůh tak rozhodl. Oživla a řekla mu, že ho má taky ráda. Jeho láska způsobila, že se v kameni rozproudila horoucí krev lidská.

Než si ji pan rytmistr odvedl domů, zahalil ji svým vojenským kabátem, aby nebudili veřejné pohoršení. Vzali se a měli spolu spoustu dětí.

A Matyáš? Ten získal novou práci. Kašna přece nemohla být bez své alegorie Vltavy. Musel tesat znovu a po paměti.

Na sukničkáře pozor! 6 varovných signálů nevěry. Nedělá to i váš muž?